Co bylo zajímavé na kapele Banshee z amerického Kansasu, která byla tak trochu mylně házena na konci osmdesátých let do hairmetalového pytle? S největší pravděpodobností to, že přestože měla jasně hairmetalový základ, na kterém stavěla od svého vzniku v roce 1985, nestala se nakonec sto padesátým osmým klonem Mötley Crüe či Poison, ale dokázala do své hudby vpašovat mnohem více vlivů, které se dotýkaly až teritoria amerického power metalu. Nebyli sice tak draví jako Riot, Vicious Rumors nebo Armored Saint, ale zase je na milost (alespoň v jejich domovském Kansasu) vzali i ti fanoušci, kteří hair metalem opovrhovali a šmahem jej zatracovali jako „metal pro holky“. Potenciál naznačilo už prvotní EP „Cry In The Night“ z roku 1986 a když pak o tři roky později vyšel debut „Race Against Time“, zdálo se, že se Banshee stanou menší senzací. K tomu ale nedošlo…
Dvojka „Take`Em By Storm“ vyšla až o tři roky později a zůstala naprosto nepovšimnuta, i když se o žádném úpadku uvnitř souboru nemohlo mluvit. Následovalo to, co postihlo většinu kapel, které se ještě před pár lety na MTV pyšnily svými obřími účesy a ukazovaly kolik not za vteřinu umí kytarista zahrát. K rozpadu došlo prakticky hned po vydání druhé desky a ten stav trval až do konce devadesátých let. Ovšem jak comeback v roce 1999, tak i ten z léta 2008 nepřinesl žádné ovoce a po nich z Banshee nenávratně zmizel jak zpěvák Tommy Lee Flood, tak i původní bubeník Kent Burnham. Když se pak v roce 2011 tahle kapela definitivně vrátila, byl u toho z původních členů už jen kytarista Terry Dunn. A ten stav trvá dodnes, kdy si Banshee zapsali už čtvrtý zápis do diskografie. S Dunnem to od roku 2011 táhne zpěvák George Call a bubeník Vinnie E. Parma, které nově posílil i basista Blu Davis. Právě tahle sestava vypustila na trh aktuální nahrávku „The Madness“.
Ta nijak nemění formuli, kterou se kapela představila už na konci osmdesátých let, takže otázka vlastně jen stojí, nakolik je ještě tahle hudba v současnosti relevantní. Banshee totiž útočí na posluchače většinou starými zbraněmi, které se jim osvědčily už kdysi. Ono to sice funguje, ovšem žádný velký zázrak se očekávat nedá. Novinka proto znovu ukazuje, proč se tahle kapela nikdy nestala vůdčí osobností scény a jejich sláva překročila hranice kansaského státu jen na pověstných patnáct minut. Pokud ovšem patříte k fanouškům jejich předchozích alb, dokáže vás „The Madness“ také zasytit a dá se říct, že i uspokojit. A to i přestože Banshee už de facto setřásli dávné hair metalové pozlátko a dnes na to jdou spíše od heavymetalového lesa.
„The Madness“ je typicky americká metalová deska. Jak se na kapelu, která začínala v osmdesátých letech sluší a patří, je zde znatelný příklon k tvorbě té doby, čili v tomto ohledu jede nahrávka po tradiční linii, která uznává kořeny stylu a pokrok u ní lze hledat jen velmi malý. Ten se týká vlastně jen zvukové stránky, „The Madness“ má soudobý kabát, čímž získává trochu na sterilitě, ale zase má šanci přežít i v této době. Navíc se uvnitř kolekce dá najít i několik opravdu dobrých skladeb, které kapela mazaně umístila spíše na začátek desky. Proto úvodní „Metal Morphosis“ má rázný nástup, který uvede výtečný break bicí soupravy, aby pak celá kapela ukázala, jak velkou inspirací pro ně od počátků byli Judas Priest. Štěkavý refrén pak dá Banshee trochu nezbytného soudobého balastu, a když se pak kapela v následující „Psychosis“ nečekaně vyklidní a ponoří se do alternativně-halucionogenního oparu, který odkáže nejprve ke kořenům Black Sabbath a následně i k seattleskému hnutí devadesátých let, v tu chvíli posloucháte vrchol alba.
K těm vydařenějším skladbám pak lze zařadit i titulní „The Madness“, kde Call svým vokálním projevem může trochu evokovat Geoffa Tatea, někdejšího člena Queensrÿche, neboť využívá i jeho frázování z nejlepších dob. Dále pak modernější, trochu nervní „Ingrid (Ballad Of An Ex Wife)“, kde Call opět využívá štěkavějšího vokálu a především „Red Rails In The Sunset“, kterou rozjíždí baladický úvod (ovšem nečekejte žádné hairmetalové sladkosti), aby pak kapela nabrala trochu dramatičtější výraz, k němuž v tomto případě patří střídání tvrdších a jemnějších pasáží, jež jsou však živnou půdou pro kytarové vyjhrávky Terryho Dunna. Právě tyhle skladby zde stojí jako protipól méně nápaditým věcem typu „Cerebral“, „Dead Inside“ nebo „Into The Breakdown“, jež jako by chtěly dokázat, proč se z Banshee nikdy nestala velká kapela. Vlastně přesvědčivě nevyzní ani coververze Black Sabbath „Slippin Away“...
Proto ani „The Madness“ nebude stěžejní dílo scény. Spíše je sympatickou připomínkou kapely, která byla i v dobách největší slávy jednou z mnoha, ale i přesto i na tehdejší přebujelé americké scéně neprodukovala špatnou hudbu. A jak je vidět podle aktuální nahrávky, tak se vlastně ani tohle nezměnilo.
|
