Vlastně by se o odchodu baskytaristy Ala Barrowa dalo mluvit jako o velmi důležité změně pro Magnum. Přece jen byl od začátku tohoto století, kdy britská hard rocková legenda odstartovala druhu etapu svého života, pevnou a výraznou součástí kapely. Baskytary se však nově ujal Dennis Ward, známý především díky svému dlouholetému působení u Pink Cream 69, takže je jasné, že tahle trhlina je zacelená skvělým způsobem. A hlavně, dva letité pilíře kapely, kytarista Tony Clarkin a zpěvák Bob Catley, kteří stáli u toho, když téměř před padesáti lety byli Magnum v plenkách, jsou neustále na svých místech a navíc oba pořád ve výborné formě. Takže podmínky pro to, aby jednadvacátá studiovka „The Serpent Rings“ sklízela pochvalné ohlasy, jsou v podstatě ideální.
Jak je obvyklé, v hlavní roli jsou melodie. Ve většině případů skvělé, rozvážné, hladivé, houpavé a přitažlivé. Zásadní zbraní Magnum pak je skutečnost, že svým nenásilným hard rockovým výrazem jim dokáží dát patřičný důraz a říz, a nenechají je sklouznout do přehnané sladkosti. A ačkoliv vyzrálá kolekce „The Serpent Rings“ zní velmi soudržně, dostanou do ní Magnum všechny své obvyklé barvy - „You Can`t Run Faster Than Bulle“ zní poměrně masivně a temně, a Catleyho hlasivky v ní chytají docela drsný výraz. V úvodu vlídně usedlá a postupně gradující „The Archway Of Tears“ se zasněnými klapkami a refrénem, který nejde z hlavy ven, vrcholí v instrumentální pasáži, u které si lze snadno představit les rukou nad hlavou. Poměrně obyčejná „Not Forgiven“ nabere spád s mohutnící dramatickou zpěvnou pasáží. Ladná písničkářská „The Last One On Earth“ sametově pohladí. V parádním finále „Crimson On The White Sand“ dávají atmosférou i melodikou Magnum vzpomenout na nesmrtelnou „The Spirit“. A vlastně i nevtíravá a nejsnáze přehlédnutelná „The Great Unknown“ svou usedlou atmosférou působí tak smířlivě, že i z ní lze velmi jemné emoce snadno nasávat.
Na první poslech jsou Magnum (ani to není žádná novinka) příjemní a snad až trochu nenápadní. Ne snad, že byste v dalších kolech s nimi objevovali nějakou Ameriku, ale to, že album postupně košatí a rozkvétá, takže můžete zase a znovu docenit nápaditost kytarových riffů, klávesově nadýchané atmosféry, lehkost decentních progrockových kliček, eleganci podmanivého vokálu Boba Catleyho i načechraných refrénů, dokonalou harmoničnost nahrávky, i tu již zmíněnou symbiózu decentní řezavosti a vzdušné melodické grácie, dělá z „The Serpent Rings“ další velmi vydařenou položku v rozsáhlé diskografii Magnum.
|
