Pokud budeme probírat největší osobnosti české rockové a metalové hudby, nutně při tom narazíme na Aleše Brichtu. Dlouholetý frontman Arakainu je už čtvrt století na sólové dráze, kterou nevzdává ani po sérii zdravotních komplikací, jež jej v poslední době postihly. Podle svých slov se ale už cítí dobře. Brichta se s otázkami moc nemazlil a odpovídal krátce a věcně. I to patří k image muzikanta, o němž se v osmdesátých letech Petr Janda vyjádřil jako o "naštvaném mladém muži, který je připravený někomu jednu majznout".
Jak se momentálně cítíš po zdravotní stránce?
V pohodě. Sice blbě vidím, ale to je dlouhodobá zaležitost, na které už nic nezměním. Jinak všechny zdravotní kontroly vychází dobře.
Koncerty většinou trávíš v sedě na židli. Jsou pro tebe namáhavé i ty skladby, u kterých na začátku vystoupení stojíš?
Ian Anderson z Jethro Tull se nechává na pódium přivézt v kolečkovém křesle, tak v čem by měl být problém? Třeba se na konec nechám přinášet v rakvi. Jde o pohodlí a lenost.
Ve skladbě „Proč?“ jsi celý život zpíval „nechte mi mý mládí, vždyť mi není šedesát“ a teď ti šedesát je. Jak se vyrovnáváš s touhle skladbou, když jí hrajete na koncertě?
Zpívám tam „vraťte mi mý mládí, vždyť už je mi šedesát“.
Už nějakou dobu se mluví o desce „Ubráníme Řím“. V jakém stádiu se nachází?
Základy muziky jsou natočené, dopisuji poslední zbytky textů a musím je nazpívat.
Ten „Řím“, který by se měl bránit, lze chápat jako současnou Evropu, která už několik let čelí migrantské vlně z Asie a Afriky?
Ať každý brání, to, co potřebuje. Určitě se něco najde.
Politika vždycky do tvých textů patřila. V poslední době se však v tomto ohledu už neangažuješ tak jako před pár lety. Znamená to, že už jsi ze situace natolik znechucen nebo naopak už toho není tolik, co bys chtěl kritizovat?
Nechci s politikou mít nic společného. Vždyť jde stejně zase jenom o peníze.
Před lety jsi říkal, že zvažuješ emigraci do Jižní Ameriky, pokud volby nedopadnou podle tvých představ. Dnes tu máme vládu, kterou nepokrytě podporují komunisté. Jak ses s touto situací smířil?
Řeknu to jednoduše – smířit, či ne, to je člověku prd platný. Je otázka, jestli je to rezignace nebo smíření s realitou. V Jižní Americe je zdravotní péče problematická a v mém věku už si nemůžu moc vyskakovat.
V roce 2018 jsi odjel koncertní turné připomínající projekt Zemětřesení. Ten teď vydal druhou desku, ovšem bez tvojí účasti. Proč nové album nazpíval někdo jiný?
Zemětřesení byl jednorázový projekt čtyř vítězů ankety Černá Vrána a skončil před pětadvaceti lety. Nastavováni kaše mi nepřijde vhodné.
Pokud Zemětřesení pojede další koncertní šňůru, zúčastníš se jí alespoň jako host?
Jedná se ještě o připadném jednom festivalovém vystoupení, které to pro mě celé uzavře.
Jak je to s tvou současnou činností? Funguje souběžně stále ještě Project i Trio, popřípadě, která z kapel je vytíženější?
Voda teče v Labi a ve Vltavě.
Když se vrátíme na začátek tvé sólové kariéry, k desce „Růže pro Algernon“ byla to doba, kterou s odstupem času považuješ za svůj muzikantský vrchol, kdy šlapal Arakain a ty sám jsi vydal megaúspěšné debutové album?
Prostě jsme s Mirkem Machem natočili naše pisničky, které se pro Arakain nehodily. Z vrcholu se padá a to mi vážně nepřijde.
„Ráno ve dveřích armády spásy“ pak na „Růže“ ještě navazovalo, ale „Hledač pokladů“ a hlavně „American Bull“ už koketovaly ve velkém s popem. Bral jsi to tehdy jako alternativu k tomu, že v té době ještě tvůj domovský Arakain začal po desce „Farao“ přitvrzovat a byl stále více cítit vliv Jiřího Urbana a Zdeňka Kuba?
„Hledač pokladů“ byl přece ze sólovek nejtvrdší, „American Bull“ byl trochu úlet. A to, že je někdo pod písničkou podepsaný jako autor, ještě nemusí znamenat, že ji opravdu složil. Přeber si to, jak chceš.
Právě za „American Bull“ jsi sklidil nepříznivou kritiku a hned na to jsi opustil Arakain. Cítil jsi na další řadovce „Anděl posledního soudu“ potřebu vrátit se k rockovější podobě?
Jak jsem řekl, „American Bull“ bylo vybočení z normální linie.
„Anděl posledního soudu“ dal tvé kariéře nový směr. Nesl jsi těžce, že ambiciózní projekt Grizzly, do kterého jsi po odchodu z Arakainu vkládal velké naděje, skončil velmi brzy po jednom EP?
Střetlo se několik vlivů a názorů a bylo obtížné je směrovat někam dál. Já chtěl hrát na koncertech tvrdou muziku a lidé vyžadovali „Dívku s perlami ve vlasech“.
Pak přišla na řadu hlavička Aleš Brichta Band a s ní dvě alba „Divadlo snů“ a „Nech si to projít hlavou“. Bral jsi korekcí v názvu to, že už se nejedná o Aleše Brichtu a jeho doprovodnou skupinu, ale o plnohodnotnou kapelu?
Já to tak bral celou dobu.
V roce 2010 došlo k druhému rozkolu v tvé hudební kariéře. Tenkrát šlo o anglicky zpívané album „Grizzly“, ze kterého prý tehdejší spoluhráči finančně neprofitovali a kapelu opustili. Můžeš popsat tehdejší situaci?
Té otázce asi nerozumím. Se Zbyňkem Haasem hraju do teď a Máča byla nevýznamná epizoda. O tom, že by někdo odešel z finančních důvodů nic nevím.
Tehdy došlo na změnu názvu Aleš Brichta Project, který funguje dodnes. Jsi tedy se současnou sestavou spokojený?
Jo. Je výborná muzikantsky i lidsky.
Nedávno se mluvilo o tom, že by se měl vrátit projekt Hattrick. V jakém stádiu jsou tyhle plány?
Všichni máme spoustu vlastních závazků, takže je problém koordinovat termíny. Ale pracuje se na tom.
Úmyslně jsem se vyhýbal otázkám, které by směřovaly na tvou minulost v Arakainu. Sleduješ tuto kapelu i po svém odchodu?
Upřimně? Nesleduji. Ani mě to nezajímá.
A dovedeš si představit, že si po všech těch letech sedneš v hospodě ke stolu, kde sedí Jiří Urban, Zdeněk Kub a Libor Matejčik?
S Jirkou jsme u stolu seděli zhruba před půl rokem a žádná přírodní katastrofa nenastala.
|
