V devadesátých letech patřili Pyogenesis (spolu s Crematory) k největším nadějím německé doom/deathmetalové scény. Kdo by to byl v devadesátých letech řekl, že poté zažijí obrat k téměř pop-punkové éře a dokonce přežijí vlastní smrt? Tahle kapela je jako přírodní úkaz a fenomén v jednom. Když se totiž zdálo, že se na začátku tisíciletí slušnou deskou „She Makes Me Wish I Had A Gun“ vyčerpali a řekli poslední slovo, dokázali se o více než deset let později vrátit s dvojicí skvělých alb „A Century In The Curse Of Time“ a „A Kingdom To Dissapear“, které definovaly jejich další tvář. Můžeme jí říkat crossover, přestože pod takovým označením si člověk v minulosti představoval něco jiného. Pyogenesis ale po svém comebacku jako kdyby chtěli projet celou svou kariéru a nabídli to nejlepší, co bylo od nich kdysi ke slyšení. A bez toho, aby nějak svou minulost opakovali nebo se dokonce vykrádali.
Zapomeňte samozřejmě na death metal. Ten je u dnešních Pyogenesis slyšet jen v náznacích a co se týče novinky „A Silent Soul Screams Loud“, je ještě méně znatelný, než v případě předchozích dvou alb. Taktéž byly zahlazeny stopy po někdejších neopunkových experimentech z období desky „Unpop“. Novinka více než šílené experimenty deklaruje příklon kapely k univerzálnímu soundu velkých rockových kapel, neboť Pyogenesis sázejí především na silné stadionové refrény. Ty však nevězí v osmdesátých nebo devadesátých letech, ale mají svěží příchuť žhavé současnosti. „A Silent Soul Screams Loud“ tak pokračuje v tomtéž trendu, což naznačila „A Kingdom To Dissapear“, kapela nabízí hudbu postavenou na pevném hardrockovém spodku, ze kterého vyrůstají skladby, které mají mírnou příchuť heavy metalu, pop rocku, alternativy, post-grunge nebo gotiky.
Tentokrát se nekoná deathmetalový atak ze začátku desky, i když úvodní riff „Survival Of The Fittest“ tomu může napovídat. Skladba se i přes své prvotní vražedné tempo vymaní z metalové škatulky a v refrénu vyroste do krásy, kde posluchač ocení hru s melodiemi a stále se zlepšující projev principála Flo V. Schwarze. Tímto otvírákem je jasně ukázáno, jakým směrem novinku Pyogenesis vedou. „Mother Bohemia“ ve svém úvodu také zachřestí smrtícím kovem, na který je roubována specifická melodika v podobě Smetanovy "Vltavy", ovšem murmur se ze Schwarzova hrdla neozve ani tentokrát. Spíše na poryvech kytarové vichřice deklamuje a pracuje s melodiemi, aby pak celou věc uklidnil a znovu připravil půdu pro silný refrén. Že to nejde dohromady? Na to už je po letech člověk od těchto Němců zvyklý.
Dramatičtější polohu kapele nabere s „I Can`t Breathe (Prologue)“, ovšem s očekávaným pokračovatelem „I Can`t Breathe (Monologue)“ extatické stavy nepřicházejí a kapela jako kdyby si právě na tomto místě vybírala slabší chvilku, když nezabere ani podivně sekaný refrén. Sílu Pyognesis začnou nabírat v druhé polovině alba, kterou startuje stadionová hymna „Hold Old Times“, za kterou by dnes už vyčpělí Foo Fighters platli zlatem. Nevadí ani využití v současné době všudypřítomných doprovodných vokálů, jenž využívají řady umělců napříč popovým spektrem. Tady jde o nápad a ten Němci předložili sakra silný. Na ploše tří minut totiž ukázali, že umí složit jednoduchou rockovou věc, což je vlastně případ i následující „Modern Prometheus“. Ta sice začne neveselými tóny jako vystřiženými z doommetalového ranku poloviny devadesátých let, ovšem je tu znovu silný refrén, který (byť je postaven na tvrdě kytarovém základu) snese i přísnější kritéria soudobého pop rocku.
Zdrcující je finále, které jako by chtělo dát zapomenout na hrátky s pop rockem. „Will I Ever Feel The Same“ má z úvodu kytarový feeling, který jede v thrash/deathovém duchu (ano, zde zaslechnete Schwarzův murmur), ale skladba pak roste na křídlech klasického heavy metalu až k netušeným výšinám. V nich čeká závěrečný monster opus, čtrnáctiminutová suita „The Capital (A Silent Soul Screams Loud)“, uvozená hororovými tóny jako z pera Kinga Diamonda, z nichž vyrůstá mocný chorál a kapela rozehrává svou velkou hru, postavenou na svižných tónech, silných melodiích, ale i silném epickém akcentu. Ten se ke slovu dostane zejména v klidné střední pasáži, která před opětovným závěrečným atakem nepostrádá silně dramatickou atmosféru.
„A Silent Soul Screams Loud“ kapela chápe jako zakončení trilogie post-comebackových alb, které měly popisovat dějiny Německa devatenáctého století. A je stejně vzrušující, jako poslední tři alba této kapely. Vrchol, kterého Pyogenesis dosáhli s minulým albem, nebyl novinkou pokořen. Ovšem i tak stojí tahle kapela vysoko nad konkurencí a je jasné, že v budoucnu ještě velké věci dokáže.
|
