V čem by asi tak mohl zaujmout projekt, který spojil osmadvacetiletého chorvatského zpěváka Dina Jelusicka s protřelým kytaristou Georgem Lynchem, v osmdesátých letech oporou hairmetalových Dokken, dlouhá léta však už světoběžníkem v různých projektech a stylech? Reklama nejvíce láká na Lynchovo jméno, které má v rockovém světě ještě stále zvuk, přestože jeho nositel jej devalvoval několika deskami, které se ani nevyšplhaly na hranici průměru. Je tedy jasné, že účast samotného Lynche sice zaručí instrumentálně skvěle zvládnutou desku, ovšem rozhodně nemůže garantovat, že se bude jednat o album, jenž bude plné skvělých skladeb. Pak je tu Jelusick. Ten se před pár lety upsal vydavatelství Frontiers Music, které s ním vymetá řadu projektů, od kapel jako Animal Drive, Stone Leaders, Restless Spirits až po hostování na sólovkách Jeffa Scotta Sota a turné Trans Siberian Orchestra. Takže v podstatě nic, co by mělo fanouškovi zvýšit tep a navnadit ho na poslech alba.
Pro Lynche jsou vlastně Dirty Shirley bokovka, protože podle svých slov si v současné době nejvíce váží projektu KXM, který má spolu s lídrem King`s X Dougem Pinnickem a bubeníkem Korn Rayem Luzierem, ale nakonec vystupuje spolu s Julesickem jako ten hlavní tahoun kapely. Ta jej vrací do jeho vlastní minulosti. Lynch byl totiž známý jako progresivista, jenž v roce 1997 nejvíce stál za alternativně-grungeovým vyzněním desky „Shadowlife“ od Dokken, aby o dva roky později přišel s vlastním albem „Smoke This“, které se dá označit až za rapmetalové. Debut Dirty Shirley je nahrávkou čistě hardrockovou, která dokonce reflektuje na Lynchovo někdejší působiště v Dokken (tedy z osmdesátých let), neboť nabídne ozvěny alb „Under Lock And Key“ a „Back For The Attack“. Ty jsou sice těžce v defenzivě, ale slyšet zde skutečně jsou…
Zejména na začátku alba, kde Lynch v úvodní „Here Comes The King“ rozehrává riffovou hru podle pravidel poloviny osmdesátých let, čemuž zdatně sekunduje Jelusick. Ten sice nemá Dokkenovo charisma, ale hned z kraje desky ukazuje, že je zpěvákem velmi schopným. Lynch sice v této skladbě nezapře (v riffu ve sloce) inspiraci u „Sabbath Bloody Sabbath“ od Black Sabbath, ale to působí jako sympatické koření než jako bohapustá vykrádačka. „Here Comes The King“ tak nastaví laťku vcelku vysoko a Dirty Shirley z prvotní formy žijí ještě nějakou dobu. Jižanským rockem načichlá „Dirty Blues“ a zpěvná „I Dissapear“ také patří do kategorie skladeb, které se dobře poslouchají a přestože nejsou nijak objevné, rozhodně se mohou řadit k tomu lepšímu, co tahle deska nabízí.
Stejně jako „The Dying“, kde zaujme hravá kytara na začátku skladby, která vstřebává vlivy blues i funky, aby pak žila svým vlastním životem na hardrockovém písečku. Slabší chvilku si pak kapela vybírá v nenápadné „Last Man Standing“, která postrádá lehkost a stěžejní moment, čímž trpěly i další Lynchovy projekty z minulých let, ať už se jednalo o novou éru jeho Lynch Mob, Ultraphonix, Souls Of We nebo T & N. Takové tendence totiž Dirty Shirley projevují s postupující stopáží čím dál více. Přes vrcholnou „Siren Song“, která ohromí až vzdušnými aranžemi a crunchovou kytarou, a baladickou „The Voice Of A Soul“, se dostáváme do poslední třetiny desky. Tam čekají skladby jako „Cold“ nebo „Escalator To Purgatory“, které svědčí o tom, že tahle kapela nedokáže posluchačovu pozornost udržet celou dobu, jelikož se jedná opět o průměrné kompozice bez potřebné invence. Nakonec nezaujme ani slibně se rozjíždějící „Higher“, což měl být největší hit desky, ale samotná kompozice ztroskotává na nedostatku silných momentů. Možná o to více potěší závěrečná „Grand Master“. Ke slovu se v tu chvíli dostávají vlivy etnické hudby a je možné zaslechnout inspiraci jak u orientální, tak u mexické hudby, čímž právě tato skladba dělá sympatickou tečku za celou deskou.
Deskou, která není úplně špatná, ale do dokonalosti jí chybí mnohé. Sympatické na ní je, že není klasickým prefabrikátem od Frontiers Music, ovšem ani to nezaručuje její kvalitu. I na ní je totiž cítit, že George Lynch tříští síly mezi řadu projektů, které jsou tak všechny jaksi nedotažené. Zde tento legendární kytarista ukazuje svou klasičtější tvář a má k dispozici velmi schopného vokalistu. Ovšem zase mu chybí více opravdu dobrých skladeb, které by z Dirty Shirley dělaly záležitost, na kterou by se vřele vzpomínalo ještě za rok, dva...
|
