I když to ze začátku vypadalo, že Revolution Saints bude jen další projekt bezhlavě splácaný ředitelem Frontiers Music Serafinem Peruginem, čas ukázal, že i mezi nepřebernou řadou víceméně bezcenných alb podobného typu se najde něco, co má skutečně smysl a uměleckou hodnotu. Bubeníka a zpěváka Deena Castronova (ex-Journey, Ozzy Osbourne, G//Z/R, Steve Vai…), basistu a zpěváka Jacka Bladese (Night Ranger, ex-Damn Yankees) a kytaristu Douga Aldriche (The Dead Daisies, ex-Whitesnake, Dio, Bad Moon Rising) totiž spolu baví hrát. A nejen to. Na minulých dvou deskách ukázali, že umí být mnohem více než uniformní hard rock, který si ve velkém pohrává s AOR a že dokáží mít vlastní tvář. Na jednu stranu se to od tak zvučných jmen nechá očekávat, na stranu druhou, všichni moc dobře vědí, jak podobné projekty končí.
Ovšem Revolution Saints o životaschopnosti přesvědčili v pěti letech své existence víc než dost. V roce 2015 přivedli na svět skvělý debut, který svítil mezi AOR plevelem ze stáje Frontiers Music jasně jako letní slunce a i když dvojka „Light In The Dark“ byla o kousek (ale opravdu jen maličký) slabší, pořád se jednalo o výbornou desku, která kapelu navíc dokonale stmelila. Trojice ukázala, že může být více než jen důstojným pokračovatelem slavných Journey (ti Castronova po jeho vleklých problémech se zákonem naradili v roce 2015 původním bubeníkem Stevem Smithem), kteří už skoro deset let studiově mlčí. Jenže Revolution Saints nechtějí suplovat Journey, a Castronovo, ač je to skvělý zpěvák, nemůže být novým Stevem Perrym. Mimo to máme co do činění se svébytnou a výtečnou kapelou.
Proto „Rise“ budilo u fanoušků žánru očekávání. I když už se Revolution Saints musí obejít bez původních berliček Journey (na debutu hostoval jak kytarista Neal Schon, tak současný vokalista zmíněných legend Arnel Pineda), o to více se kapela soustředí na vlastní hudbu a kompozici jako takovou. I když rozpaky mohou nastat, neboť na místě producenta figuruje Alessandro Del Vecchio, jenž zde působí i jako hostující klávesista a který je v drtivé většině případů zodpovědný za bezpohlavnost řady nahrávek Frontiers Music. Tentokrát si jej ale všechny tři legendy pohlídaly a na výsledku je to slyšet. Díky tomu „Rise“ nabízí skutečně dobrou nálož hudby, která se sice nevyhne stylovým klišé, ale na druhou stranu je dost nápaditá a kompozičně propracovaná.
„Rise“ je opět plná chytře napsaných hitů, které jsou sice ultramelodické, ovšem nesklouznou k podbízivosti a prvoplánové líbivosti a to dokonce ani v baladách typu „Closer“, což je druh skladby, který si o to vyloženě říká. Revolution Saints ale tento trend drží na uzdě a nasládlé věci jako je zmíněná „Closer“ nebo závěrečná „Eyes Of The Child“ vyváží svižnými skladbami, které dokázali najít vkusný průsečík mezi hard rockem a stadionovým AOR přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Nejvíce tento trend reprezentuje úvodní trojice „When The Heartache Has Gone“ (zde jsou asi nepatrnější ozvěny Journey), „Price We Pay“ a titulní „Rise“. Tady Revolution Saints definují vyznění celého alba (které bylo jasné ještě dávno před vydáním) a nastavují laťku proklatě vysoko. Pod ní se za celou stopáž jde málokdy.
Ve věcech jako „Coming Home“, „Higher“, „Million Miles“ nebo „Talk To Me“ (v rozšířené verzi je ke slyšení s vokálem jak Jacka Bladese, který nazpíval základní verzi, tak i Deena Castronova) se kapela dotýká hitových možností a jimi tak vyvažuje pár slabších míst, které se na „Rise“ přece jen nacházejí. Není to ovšem tak, že by v „It`s Not The End (It`s Just The Beginning)“, „Win Or Lose“ nebo ve zmíněné baladě „Eyes Of The Child“ kapela neměla den, ale tyto skladby hůře konkurují výraznějším kouskům. Rozdíl mezi nimi ale není nijak propastný a i proto se dá o „Rise“ mluvit jako o vyvážené nahrávce, jež má navíc velký potenciál nezapadnout mezi jiné, podobně stylově orientované desky.
Takže i do třetice se Revolution Saints povedla trefa do černého. Pokud stále platí řeči o důležitosti třetí desky pro budoucnost, můžeme se od Castronova, Bladese a Aldriche v budoucnu dočkat ještě velkých věcí. Přece jen tito muzikanti nejsou ještě ve věku, kdy by museli pomýšlet na důchod a pokud to jejich závazky v domovských kapelách (které však dnes nejsou nijak extrémně vytěžující) dovolí, za dva, tři roky se dá čekat další výborné album pod společnou hlavičkou.
|
