Chcete nahlédnout do kuchyně hvězdných amerických alternativců Breaking Benjamin trochu jiným okýnkem? Pokud ano, musíte se smířit s faktem, že jejich aktuální albová kolekce „Aurora“ popírá jakékoliv metalové pnutí, na které byli fanoušci zvyklí, a nabízí naprosto jiný pohled na jejich tvorbu. Tahle kapela si to ale může tak trochu dovolit. Za dvacet let existence už posluchačům dokázala, že její tvorba je pevně ukotvena na pomezí alternativního rocku a metalu, kde často dochází k přesahům do nu-metalu a metalcoru, bez toho, aby zapomínala na zpěvné momenty, které vycházejí z post-grunge. Navíc má podobný potenciál jako slavnější styloví souputníci Nickelback.
Hvězdných chvilek si Breaking Benjamin zažili až až. Tři z jejich alb - „We Are Not Alone“ (2004), „Phobia“ (2006) a „Dear Agony“ (2009) - pokryla platina, a i v době všeobecné recese hudebního průmyslu dokázali svůj poslední počin „Ember“ z roku 2018 vystřelit na třetí pozici oficiální americké hitparády. Tahle kapela proto už nemusí nikomu nic dokazovat a klidně by mohla žít z minulosti, aniž by to pocítila na návštěvnosti koncertů nebo odlivu fanoušků. Breaking Benjamin si zkrátka a dobře mohou dělat, co se jim zachce. Jako důkaz toho je tu album „Aurora“. To není úplně řadovou deskou a zní odlišně než zbytek jejich diskografie.
Breaking Benjamin na „Aurorě“ servírují skladby, které už od nich posluchači dávno slyšeli, ovšem v naprosto odlišných verzích. Tytam jsou tvrdé kytary a metalová hutnost. Místo toho kapela sáhla po akustických nástrojích a za účasti řady hostů představila svoje dávné skladby v odlišném znění. A tady přichází kámen úrazu. Nové verze sice ukazují, že staré skladby dokáží dýchat i v novém kabátě, ale tentokrát kapele chybí tolik potřebná energie, jež by dala akustickým verzím křídla. I když s „Aurorou“ udělali Breaking Benjamin odvážný krok, není to krok dobrým směrem. Nejviditelněji z aktuální kolekce ční snaha kapely o co největší odlišení nových verzí od staré podoby, ale u většiny skladeb posluchač musí uznat, že původní kabátek jim slušel mnohem více.
Nakonec nepomůže ani plejáda hvězdných hostů. Když po dýchavičné verzi „So Cold“ přijde frontman křesťanských metalistů Red Michael Barnes, výsledkem je verze slavné „Failure“, která sice disponuje zajímavými kytarovými harmoniemi, ovšem ani v ní se Breaking Benjamin nezbaví jisté upachtěnosti a těžkoprdelatosti, přestože oba hlasy, jak Barnesův, tak i Benjamina Burnleyho, se navzájem proplétají a tvoří zajímavé melodie. Na „Far Away“ neprofitoval ani holohlavý Scooter Ward z Cold, přestože tuhle skladbu lze pro její zádumčivou atmosféru a vkusný klavírní podkres řadit k tomu lepšímu, co „Aurora“ nabídne. Možná k nejlepšímu výkonu se kapela vybičuje ve slavné „Red Cold River“, kde pro změnu hostuje Spencer Chamberlain z metalcorových Underoath a kterou kapela opatřila zajímavými orientálními motivy. Nakonec tak skutečně přesvědčivou a naprosto skvělou věcí zůstává závěrečná „Dear Agony“, kde zní přitažlivě duet Burnleyho s atraktivní zpěvačkou Lacey Sturm z kapely Flyleaf. „Dear Agony“ je tak jedinou skladbou, které nová tvář vyloženě prospěla.
„Auroru“ lze brát jako docela slušný přešlap. Breaking Benjamin na ni s novými verzemi nedokáží přesvědčit o svém počínání a deska tak nemůže sloužit ani jako ozvláštnění jejich diskografie. Ze skladeb místo energie odkapává nasládlá limonáda, která ovšem nemůže přesvědčit ani zaryté fanynky. Naštěstí je tohle album bráno spíše jako výplň čekání na novou, klasicky pojatou řadovku.
|
