I když si můžete o počínání firmy Frontiers Music myslet co chcete, vzhledem k tomu, jakými produkty a superskupinami neustále zahlcuje trh, dvě věci se jí upřít nedají. Pod svými křídly sdružuje kdysi veleslavné muzikanty zlaté éry osmdesátých let (azyl u nich našli dokonce i Whitesnake), ale dává šanci i mladým kapelám. Jednou z nich jsou britští rockeři Passion. Tu sice netvoří muzikanti sotva odrostlí základní škole, ale v případě tohoto názvu se jedná o jméno zbrusu nové. Nejde o žádný umělý produkt ze stáje Frontiers, ale o kapelu kolem zpěváka Daniela Rossalla, který v minulosti působil jako frontman britských melodických rockerů Night By Night. S těmi nenatočil žádnou desku a v roce 2012 uvolnil místo pro bývalého zpěváka Voodoo Six (zde působil i kytarista Judas Priest Richie Faulkner) Henryho Rundella, ale stihl odjet divoké ostrovní turné s krajany Jettblack, aby se pak ze sestavy pakoval.
V roce 2017 Rossall (dnes si říkající Lion Ravarez) postavil kapelu nazvanou Passion. O ní vokalista tvrdí, že její hlavní inspirační zdroje leží u AC/DC, Aerosmith, Van Halen, Kiss, Ratt, Foreigner, Journey a Danger Danger. Sice je ten rozptyl velký, ale i vlivy těchto kapel se dají vkusně smíchat s potenciálem vytvořit slušné album. Tím debut Passion je, přestože je z něho cítit určitá nevyzrálost. Ovšem i tak má tahle kapela v sobě potenciál, který by mohla v budoucnu zúročit. Není sice bůhvíjak objevná, ale už na první desce ukazuje, že umí složit slušné věci, jež disponují určitým hitovým potenciálem, a přestože žánrově těží výhradně ze sedmdesátých let, je jejich tvorba poslouchatelná i v současnosti.
Passion využívají různých stylových klišé, už vpád do alba v úvodní „Intensity“ možná až moc okatě připomene začátek „We Rock“ od Ronnieho Jamese Dia, ale nakonec z podobných situací dokáží vybruslit se ctí. Jejich největší deviza totiž je v práci s melodiemi a ve schopnosti ve většině skladeb vymodelovat slušný refrén. Ty by mohly mít i hitový potenciál, ovšem někdy působí trochu hnané přes čáru. To je důsledek kojeneckých nemocí, musíme mít na paměti, že tahle kapela je ještě v plenkách. Možná i proto „Too Bad For Baby“ nebo „She Bites Hard“ (zde je cítit velká obliba kapely v AC/DC) jsou trochu kýčovité a jejich základní části hnané trochu zbytečně silově, což dokladuje někdy až nevkusné podání Ravarezova falzetu.
Klady ale převažují. Nejsilnější je kapela ve chvíli, kdy si dá práci s melodiemi a využívá úspornějších, ale o to účinějších aranží. Jako jasný příklad (a vlastně i nejlepší skladby desky) slouží AOR hymna „Lost In The Dark“, vrstvená kompozice, která, ač se pohybuje v teritoriu zmíněného stylu, neobsahuje zbytečný patos a sirupovité melodie, ale více si pohrává s atmosférou jako takovou. Mezi podobně vydařené skladby (i když trochu hardrockovější) můžeme řadit i pilotní singl „Trespass On Love“, „We Do What We Want“ a závěrečnou „Big Game“, která je hrána přesně ve stylu hair metalu osmdesátých let, včetně stylově hraných kytarových riffů, podporovaných hejskovským zpěvákovým frázováním.
Debut Passion sice není žádná vyložená bomba, ale pro kapelu je to deska velmi důležitá. Může sloužit jako příslib do budoucna, protože odhaluje, že tahle čtveřice muzikantů má v sobě potenciál vydat alba ještě lepší. Možná když trochu zapracuje na osobitosti, podivné image čtyř nesourodých chlápků, tak si může v příštích letech dělat nárok na post tahounů britské rockové scény.
|
