Green Day by byli jistě moc rádi, kdyby se jim ještě jednou povedl takový průlom jako v devadesátých letech s „Dookie“, a o dekádu později s „American Idiot“. Proto také sázeli na minulou nahrávku „Revolution Radio“ jako na tu, která po několika hubenějších letech vystřelí jméno kapely opět na vrchol. Následovalo sice první místo v americké hitparádě Billboardu, ale jinak se nic podstatného nestalo a ani singl „Bang Bang“ nezabodoval jako svého času „Boulevard Of Broken Dreams“ nebo „Wake Me Up When September Ends“. „Revolution Radio“ tak vlastně mělo význam takový, že stabilizovalo situaci po podivných počinech „Uno!“, „Dos!“, „Tre!“ a Green Day se za tu desku nemuseli stydět. Naplno se zase rozjel klasický kolotoč na turné, který podpořila výběrovka „Greatest Hits: God`s Favorite Band“ a nakonec i koncem léta minulého roku vydaný singl „Father Of All...“, který předznamenával aktuální desku. Ovšem ten nijak zvlášť, i přes častou rotaci v médiách, nenadchl.
Demonstroval sice prohlášení kapely, že tentokrát se nebude jednat o náročnou desku, jakou byla před lety „21st Century Breakdown“, ale spíše o nahrávku, který „se s ničím nesere“, a částečně i rozjetou párty desku. Že by se už i rádobypolitičtí aktivisté Green Day smířili s tím, že v Bílém domě sedí nenáviděný Donald Trump? Zjevně ano, protože novinka „Father Of All Motherfucker“ rezignuje na politické agitace a jde na věc po starém neopunkovém přístupu z poloviny devadesátých let. Ovšem nekoná se ani druhá „Dookie“. Hity jako „Basket Case“ nebo „When I Come Around“ přece jen patřily do úplně jiné doby a navíc Billie Joe Armstrong a jeho parta byli také o čtvrt století mladší. Stárnutí se brání co to jde, ale i když desku nazvete podobně sprostě jako „Father Of All Motherfuckers“, rebely od přírody to z vás stejně neudělá.
Proto „Father Of All Motherfuckers“, ač se jedná o zábavnou desku, nemůže být až tak úplně uvěřitelná. Navíc, i když kapela tvrdí, že ji tvořila celý loňský rok, zní tak trochu jako ušitá horkou jehlou. Není ucelená, nemá ani přitažlivý koncept. Je to soubor deseti skladeb, které postrádájí skutečně silný okamžik a velký hit, přestože na druhou stranu se o vyloženém průseru mluvit nemůže. Jsou tu silnější momenty, mezi které však nepatří pilotní singly. Ty představují nakonec to největší zklamání, přestože Green Day je jako výkladní skříň umístili hned na začátek alba. Úvodní „Father Of All...“ nezaujme ani ústředním riffem, navíc když si vzpomenete, jakou kytaru kdysi tahle kapela vypálila ve skladbě „American Idiot“. Nezafunguje ani vlezle zpěvný refrén s atmosférou sedmdesátých let a zvláštně modulovaným Armstrongovým zpěvem. „Fire, Ready, Aim“ je nevýraznou položkou, která vlastně ani nemá hitové ambice a „Oh Yeah“, i když je ze všech tří singlů nejlepší, prostě sílu nemá. Nepomůže jí ani jinak docela nápaditý skandovaný refrén a znovu sedmdesátková atmosféra, jež se dotýká světa takových umělců jako Gary Glitter nebo T. Rex.
Lepší chvilky přijdou s „I Was A Teenage Teenager“. Ta dá vzpomenout na „Dookie“ a mnohem lépe vystihuje záměr, který s tímto albem Green Day měli. Oproti „Oh Yeah“ zde už ten glamrockový refrén funguje a kapela nasává atmosféru horkých letních dnů. Nedokáže sice přesvědčit na sto procent, ale s následující „Stab You In The Heart“, která má v sobě ducha dávného rock n`rollu, patří rozhodně k tomu lepšímu, co „Father Of All Motherfuckers“ nabídne. K velkému výkonu se Green Day ale vybičují jen jednou a to v „Sugar Youth“, která jede v intencích jejich největších hitů a jako jediná skladba z této desky funguje na sto procent. Finále alba totiž zase jede v trochu podivném duchu, kapela nabídne rozplizlou „Junkies On A High“, nenápadnou „Take The Money And Crawl“ a závěrečnou „Graffitia“, jež by sice chtěla být ambiciózním velkým dílem, ale ztroskotává na malé nápaditosti a vykradeném úvodu od někdejších hairmetalových hvězd Slaughter (skladba „American Pie“ z alba „Revolution“). Přesto v „Graffitia“ dokáží zaujmout specifické harmonie, které čerpají z The Beatles, ale i z vlastní minulosti.
„Father Of All Motherfuckers“ je tedy v podstatě zklamáním. Najde se zde trojice skvělých, pár slušných a několik opravdu průměrných skladeb. Je to taková malá deska, kterou velká kapela chtěla ukázat, že ještě nepatří mezi suchary a do starého železa. Tahle kolekce je taková jednohubka, která už na stole ležela trochu přes čas...
|
