S letitou legendou Nektar je to složité. Její historie a vlastně i současnost je zamotanější, než by se mohlo na první pohled zdát, přestože dnes v ní znovu působí tři zakládající členové, bubeník Ron Howden, basista, klávesista a zpěvák Derek „Mo“ Moore a Mick Brockett, který měl odedávna na starosti speciální efekty, jenž progresivnímu art rocku dávaly vesmírnou atmosféru. Tuto sestavu lze tedy považovat za naprosto legitimní, i když v ní už nemůže působit před čtyřmi roky zesnulý frontman Roye Albrighton. Ovšem kromě ní funguje v německém Hamburgu (odkud vlastně tahle britská kapela původně vzešla) ještě jedna formace pod stejným názvem, kterou vede klávesista Klaus Henatsch, jenž byl členem Nektar od roku 2007 a hrával jak s Howdenem, tak Albrightonem.
Rozštěpení přinesl loňský rok, kdy se do Nektar vrátil Moore a Brockett, ovšem ze sestavy musel zmizet právě Henatsch, jenž se obklopil trojicí jiných muzikantů a pokračuje dál pod stejným názvem. Howden, Moore a Brockett si našli další tři spoluhráče, kytaristu a zpěváka Ryche Chlandu, basistu Randyho Demba a klávesistu Kendalla Scotta a proklamovou dobrou náladu uvnitř této sestavy potvrzují novinkovým albem „The Other Side“, které už je patnáctým počinem a druhým od smrti Albrightona. Nektar tak dokazují, že se obejdou i bez svého zdánlivě nenahraditelného frontmana, který byl hlavním tahounem jejich dávných desek od dob, kdy před devětačtyřiceti lety vyšel památný debut „Journey To The Centre Of The Eye“, který definoval směr, jímž se kapela v příštích letech vydá.
Tehdy se jednalo vesměs o krátké kompozice, což se změnilo s dvojkou „A Tab In The Ocean“, jenž obsahovala šestnáctiminutovou titulní suitu, která kapela pomohla k prvnímu menšímu průlomu v Americe. Největší slávu Nektar zažili v letech 1973 a 1974 s alby „Remember The Future“ a „Down To Earth“, které zaznamenaly velký úspěch zejména ve Spojených státech. Následovalo ovšem rychlé ochabnutí zájmu, nově nastupující hvězdy jako Yes nebo Rush byli přece jen o něco zajímavější než Nektar, od alba „Man On The Moon“ z roku 1980 se tihle Britové přesunuli na okraj posluchačského zájmu a následoval rychlý rozpad. Jméno Nektar se vrátilo až v novém tisíciletí, kdy už samozřejmě nemohlo představovat hlavní proud, ale kapela si užívala svého postavení party, která v sedmdesátých letech byla u toho, když progresivní rock byl na výši.
A přesně tuhle dobu odráží i jejich aktuální patnáctá deska „The Other Side“. Dýchá z ní duch poloviny sedmdesátých let na sto honů a tomuto trendu se podřizují i samotné skladby. Nektar byli v době své největší slávy známi tím, že si rozhodně nelámou hlavu se stopáží skladeb, které nezřídka kdy překračují deset minut. Proto zde máme co do činění s bezmála osmnáctiminutovou kompozicí „Love Is The Other Side“, která však nenudí ani při své délce, neboť se nezvrhne v neřízený jam, ale každá nota má své opodstatnění. Svou monumentálností tahle skladba zastiňuje i singl „I`m On Fire“, kde jsou dominantní hravé klávesy, připomínající rozverné chvilky Status Quo, ovšem v tomto případě se euforické stavy nekonají. Mnohem více nápaditosti v sobě má „Skywriter“, jenž svou melodičností připomene raná díla Foreigner a zadumaná, takřka hypnotická „Drifting“, kde prim hrají klávesové plochy, které se prolínají s funkční kytarou a deklamovaným zpěvem.
Kdyby se hledala jasná hitovka (tím však nelze říct nejlepší věc alba), vsadilo by se určitě na „Devil`s Door“. Tu rozjede vybrnkávání akustické kytary s feelingem space rocku, ovšem rázný nástup vezme skladbu do jiného teritoria, kdy můžeme mluvit o stařičkém hard rocku nebo dokonce AOR. Zde zaujme nejen slušný refrén, ale i práce s hammondkami, což z této věci dělá kousek trochu podobný Deep Purple. Trochu méně zaujme nepříliš objevná, náladová instrumentálka „The Light Beyond“ i křehká balada „Look Thru Me“, ale finále „You Can`t I B More Like U“ zase nabere trochu hardrockového větru do plachet a Nektar se loučí s takovou energií, jakou věk členům kapely dovolí.
Pokud si chcete užít klasického progresivního rocku sedmdesátých let a věnujete svůj čas desce, která trvá více než hodinu, možná budete i odměněni. Nektar na ní zažívají vrcholy i trochu hlušší místa, ale to je už taková jejich tradice. „The Other Side“ je bezesporu album, které se ani v pozdní diskografii této britské legendy neztratí.
|
