S ohledem na předešlou kadenci vydávání nových alb se může zdát tříletá pauza, jež dělí disk "Magic" od letošního příspěvku "Suite 226", jako velmi dramatická, leč přiznejme si, podivněji vypadá spíše nepřetržité sekání jedné desky za druhou. Čas na oddych musí přijít, a mezinárodní sestava - již bez bicmena Alexe Holzwartha - party Serious Black si ji vybrala právě v uplynulých letech. Jestli to ovšem mělo vést k tomu, aby zůstala zachována kvalitativní kontinuita jednotlivých nahrávek, jak se ve skutečnosti opravdu událo, pak je vše v naprostém a nezpochybnitelném pořádku.
Není mnoho umělců schopných do své tvorby vnést hodnotu, jež v sobě ukrývá aristokraticky nablýskanou auru a zároveň plebejskou jednoduchost, která je okamžitě srozumitelná úplně všem. Autoři ze Serious Black tohle umí, další jejich výhodou je skladatelská lehkost, jež osobitým způsobem využívá možnosti hardrockového i powermetalového žánru. A to vše bez ohledu na skutečnost, že téma aktuálního díla je snad ještě depresivnější, nežli tomu bylo minule. Od nebezpečné magie se přesouváme na psychiatrickou léčebnu, ovšem opravdu jenom na textové bázi, hudba něco takového vůbec nereflektuje (což je samo o sobě trochu na palici - takže jestli tohle byl záměr tvůrců, dostali mě).
Snad s mírnými výjimkami, jako je temněji pojatý kousek "Solitude Etude" nebo závěrečná titulní kompozice. V progresivních zákoutích a stylizovaných zpěvech bychom mohli číst náznak depresivního prostředí, jenže to by do hry nesměly brzy vstoupit svobodomyslné refrény, potažmo bezelstná sóla a - v případě titulky - pohodová, přestože rychlost nabírající gradace písně. Co zde máme dál? Úvodní část alba je svěží a okamžitě vstřebatelná, aranžmá skladeb je bohaté jako ornamentální výzdoba barokních budov, vyhrávky dodávají barvitý lesk a Breedův zpěv patřičnou honosnost.
Pružnost skladatelé dokáží v úžasně odlehčené hitovce "Way Back Home", powermetalově nejvýbušnější "We Still Stand Stall", nebo naopak v nejklidnějším příspěvku - a mém černém koni alba - "Come Home", v němž se hudebníci přesouvají na art-rockové území a činí tak s adekvátní přitažlivostí a talentem. Vše by vlastně bylo takřka dokonalé, nebýt trojice písní se zábavu brzdícími refrény. Ústřední pasáže - shodou okolností po sobě jdoucích - skladeb "Fate Of All Humanity", "Castiel" a "Heaven Shall Burn" nabourávají přirozenou sjízdnost nahrávky a snižují její jakostní koeficient. Je to škoda, neboť právě tato skutečnost brání ve vynášení novinky Serious Black až do samotných nebes.
|
