Volnou citací výroku zpěváka rakouských Serenity Georga Neuhausera o tom, že je úžasné, když můžete spojit dvě velmi oblíbené činnosti do jednoho celku, v tomto případě muziku a historii, se snadno dobereme odpovědi na otázku, zda Serenity i na svém sedmém albu vychází z historických reálií. Nadýchaný power metal a historické téma doplňují i další obvyklé položky jako ultramelodičnost, výpravnost, elegance, dramatičnost, nadýchanost, přehledný a čitelný zvuk, sametově měkký a nezaměnitelný Georgův hlas, bohatý a rozmanitý děj. Navíc i sestava kapely je na třetím albu v řadě po sobě totožná, takže očekávat nějaké zásadní posuny v tvorbě Serenity (naštěstí) netřeba. Jenže, víte jak je to s motýlími křídly…, i droboulinká změna může mít své následky.

Těžko říct, co je jinak, ale proplout do epicentra dění tentokrát nejde úplně jako po másle. Rukopis kapely se nemění, vyprávění o římském císaři Maxmiliánovi I. má potřebnou výpravnost i gradaci, Neuhauserův vokál oplývá obvyklou elegancí, aranžmá jsou opět velmi košatá a melodie tradičně splavné, nicméně některým z nich schází ta extrémní přitažlivost na první dobrou, což byla disciplína, v které Serenity vždy kralovali. Jako by jim z jejich tradiční nadýchanosti nějaký obláček splasknul a v kombinaci s tím, že Hermsdörferova kytara je sem tam o ždibíček útočnější a důraznější, než na předchozím albu „Lionheart“, je prostupnost tímto albem drobet obtížnější a upracovanější (byť tento pojem berte výhradně v kontextu tvorby Serenity, takže žádná extrémní dřina z toho nekouká ).

Úvodní cinematické a úžasně vtahující titulní intro i dramatický úvod a rytmicky výrazný refrén v energické „Invictus“ ještě nesignalizují nic podezřelého, nicméně i přes silnou vícehlasou podporu se ten bezprostřední tah malinko začne vytrácet. A paradoxně tahle myšlenka přichází se skladbou „Set The World on Fire“, do které si kapela přizvala na výpomoc Herbieho Langahnse. Serenity ten svůj drive a lehkonost pravidelně do svých skladeb dokáží vrátit, romantická zasněnost a vzdušná atmosféra „Souls And Sins“ skvěle funguje a navíc její akustická předělávka s vokálním příspěvkem basáka Fabia D´Amoreho (na digipackové verzi) nejen zvýrazňuje schopnost kapely tvořit okouzlující melodie, ale i po pocitově plošší „My Farewell“ zachraňuje pověst kapely na poli emotivních balad. Výbušně rozjásaná „Queen Of Avalon“ se snadno zapamatovatelným melodickým motivem, výborným sólem a strhujícími sbory, akční „Down To Hell“, či bombastická „Call To Arms“ pak fungují jako dokonalá náplast na poměrně snadno odhadnutelnou první polovinu alba.

Už v souvislosti s minulým albem jsem avizoval, že s ohledem na určitou předvídatelnost skladeb a sílu předchozích desek je prakticky nemožné, aby se Serenity při zachování svého stylu a výrazu mohli nějak vylepšit či posunout dál. Tenhle pocit se zase o píď prohloubil, nicméně rezultát, že Serenity do své historické zahrádky zasadili další velmi pěkně rozkvetlý příběh, to nezmění.

www.serenity-band.com

YouTube ukázka - Souls and Sins

Seznam skladeb:
1. The Last Knight
2. Invictus
3. Set the World on Fire
4. Keeper of the Knights
5. Souls and Sins
6. My Kingdom Comes
7. Queen of Avalon
8. My Farewell
9. Down to Hell
10. Wings of Pride
11. Call to Arms

Sestava:
Georg Neuhauser - zpěv
Chris Hermsdörfer- kytara
Fabio D`Amore - baskytara
Andreas Schipflinger - bicí

Hosté:
Sascha Paeth – kytara (2)
Herbie Langhans – zpěv (3), vokály

Rok vydání: 2020
Čas: 47:17
Label: Napalm Records
Země: Rakousko

Diskografie:
2007 – Words Untold & Dreams Unlived
2008 – Fallen Sanctuary
2011 – Death & Legacy
2013 – War Of Ages 2016 – Codex Atlanticus
2017 – Lionheart
2020 – The Last Knight

Související články

Foto: archiv kapely