Tenhle vesmír není pro starý. No řekněte, pamětníci, jak moc vás láká vyrazit na vesmírnou diskošku do fabriky? Zhruba o tom je třetí album Edge Of Paradise z Los Angeles, u kterého se na první pohled jedná o velmi přitažlivou záležitost. Adrenalinová muzika, která rychle leze do žil, spolupráce s Jacobem Hansenem (např. Amaranthe) a Mikem Plotnikoffem (např. Halestorm), do metalového základu nacpaná slušná porce moderny, u mikrofonu přitažlivá kočka, s natolik pružnými hlasivkami a hlasovou obratností, aby přitáhla nejen zrak, ale i slechy. A chvíli před vydáním alba série videoklipů, které jednotlivě skvěle fungují.
Jako celek do určité míry taky, jen je to takové to pohoštění, u kterého lahodně sladká chuť, která vás ohromí při prvním soustu, postupně ztrácí efekt, a kdybyste jí do sebe ládovali příliš dlouho, možná by mohla začít i lézt krkem. Tomu se Edge Of Paradise úspěšně vyhýbají, desítka skladeb je svižná a navíc v natolik rozumné délce, aby se její chytlavé a velmi přístupné melodie nestihly příliš vyčerpat. A zmiňované ohromení na úvod v podobě skladby „Fire“ je skutečně opojné. Smyslnost vokálu Margarity Monet podtrhne romantické piáno, aby s akčním nástupem kapely do zpěvaččiných hlasivek natekla slušná porce jedu i velmi příjemná afektovanost, energická rytmika má úžasně dynamický drive, skladba parádně graduje do strhujícího refrénu a maximum vytěží i z krátkého romantického zvolnění. Od následující „Electrify“ už do projevu kapely začíná prosakovat industriál, pop, rádoby oživující efekty, i samotná Margaret začíná proplouvat od smyslnosti k lascivnosti, a tah, který měla úvodní skladba, polevuje. Pro téměř všechny následující položky v základním vzorci můžete sice zaměňovat poměr těchto jednotlivých proměnných, ale výsledek je velmi podobný. Na tanečním parketu, na který nás Edge Of Paradise postupně dotáhnout, se to ztratí, jen se nesmíte zbytečně pouštět do intenzivnějšího bádání, jestli náhodou v téhle desce není ukryté něco, co na ní první pohled není znát. Závěrečná instrumentálka s živě kousající „Burn The Sun“ je celkem dvojsečná. Jednak je tou jedinou výjimkou, která velmi lehkonoze vyklouzne z (rockově) diskotékové pasti, a zároveň odhalí, že i bez hlasu hlavní postavy dokáží Edge Of Paradise znít dost zajímavě.
Hlášku na stránkách na kapely o tom, že se jedná o muziku z jiného světa, berte s rezervou (i když, řečeno se Stephenem Kingem, svět se hnul, takže třeba na tom něco bude). Tenhle výlet do vesmíru je takový produkt moderní doby. Pocitová rychlovka na jedno použití, která sice vším tím šrumcem okolo, určitou efektní nablýskaností a adrenalinem určitě zaujme a chytne, ten stisk ale není kdovíjak silný a otázkou není jestli, ale kdy povolí (a při dlouhodobějším užívání se ten čas závratně rychle zkracuje). Nebýt úvodní „Fire“ a závěrečné „“Burn The Sun“, asi bych se s Edge Of Paradise rozloučil už pár metrů nad zemí.
|
