Svébytný norský umělec Mortiis se vrací ke kořenům. Ne k těm blackmetalovým z doby ještě před vydáním debutu „In The Nightside Eclipse“ v Emperor, ale k tomu, co následovalo, když zhnusen poměry opustil tuhle blackmetalovou legendu. Když v roce 1993 vyšel jeho debut „The Song Of A Long Forgotten Ghost“, ukázal i další důvod (kromě zapletení jistých členů Emperor s Euronymovým spolkem Black Metal Mafia), proč nemohl v téhle kapele být. Tehdy striktně nastavil linii temného ambientu, kterou prohluboval na vrcholných albech devadesátých let „Født til å Herske“ a „Ånden som Gjorde Opprør“, aby v roce 2001 udělal trochu svérázný krok k synth popu a gotickému rocku s jeho magnum opus „The Smell Of Rain“. Ovšem nevydržel ani u toho a v dalších letech se ponořil do industriálního rocku a metalu, u čehož vydržel až do nedávna. Už se zdálo, že se Mortiis tak trochu vyčerpal a nabídl všechno ze svého bohatého repertoáru. Jenže myslet tohle by byla velká chyba…
Mortiis je tu opět s jinou tváří. Tentokrát ne s převratnou, spíše se staronovou. Håvard Ellefsen (jak se Mortiis ve skutečnosti jmenuje) se vrací do devadesátých let, do období své kariéry, které pojmenoval „Era I“. Zapomeňte na industriální lomoz, na blackmetalový skřehot, ale i na líbivé popěvky „The Smell Of Rain“. „Spirit Of Rebellion“ je albem, které sice vychází vzdáleně z black metalu, snese i drobný odkaz na industriál, ovšem celé je zahalené do temného a neprodyšného ambientního hávu. Ten je možná ještě více skličující než Mortiisův původní black metal, navozuje pocit příchodu apokalypsy a má v sobě i temnou středověkou atmosféru.
Mortiis novinku rozdělil na dvě ucelené části, které mají šest, respektive sedm podtitulů. První „A Dark Horizon“ je o něco hřmotnější, zazní v ní bohatýrské fanfáry jak ze středověkých hradů, aby se sound posléze ponořil do temného, mlžného oparu, v němž se Mortiis začne nořit do mnohem sofistikovanějších poloh, nálada alba má tak blízko ke stísněným prostorům středověkého vězení (nebo dračího doupěte, jak sám Mortiis s oblibou říká) a atmosféra až povážlivě houstne. K tomu přispívají i podivně zdeformované hlasy, které jako by se chtěli drát do operního výrazu, ovšem opětovné burácivé zvuky tomu udělají utrum.
Druhá polovina „Vision Of An Ancient Future“, rozdělená do sedmi na sebe navazujících dějství, se nejprve obrací k „A Dark Horizon“, ale nakonec je přece jen trochu klidnější a projasněnější. Ještě více se v ní ukazuje Mortiisova posledlost fantaskním polosvětem, kde se to hemží různými skřety, znetvořenými bytostmi a realita je jen pouhý přelud. Mortiis stále více přidává pod kotel a deska se stává čím dál divnější. Je to však její jasný účel, Mortiis je pro tento druh hudby mnohem více fundovaný, než třeba Varg Vikernes, jehož albům Burzum z druhé poloviny devadesátých let dodával pocit autentičnosti fakt, že je tvořil ve vězení a jeho charisma skutečného zločince, ovšem Mortiis je spíše umělec. Umí si totiž pohrát s různými temnými náladami natolik, že dokázal ze „Spirit Of Rebellion“ udělat přitažlivou záležitost, aniž by na ní použil jediný tón zkreslené kytary.
Tohle album se tak jeví jako logické uzavření kruhu, který Mortiis na své umělecké dráze opsal. Možná se nejeden jeho příznivec tomuto kroku podiví, protože tento Nor byl vždy spíše vizionářem a nechtěl se vracet do minulosti, ale i tak je tento návrat do devadesátých let příjemný. Je otázka, zda Mortiis chápe svůj současný výraz jako návrat ke kořenům, kterými svou kariéru symbolicky uzavře nebo bude „Spirit Of Rebellion“ představovat start nové éry.
|
