Americký zpěvák Richard Marx zmizel trochu ze zřetele, když se mu nepovedl zopakovat úspěch jeho fenomenálního hitu „Right Here Waiting“ z alba „Repeat Offender“ z roku 1989. Přestože jeho další dvě kolekce „Rush Street“ (zde hrála skutečná rocková smetánka jako Steve Lukather z Toto nebo Tommy Lee z Mötley Crüe) a „Paid Vacation“ ještě sklidily platinové úspěchy, v dalších letech už Marxova hvězda začala povážlivě blednout. Ostříhal si vlasy a natočil dvě poněkud nevýrazná alba „Days In Avalon“ a „My Own Best Enemy“. Situaci se pak pokusil zachránit hardrockovou nahrávkou „Emotional Remains“, ale to už bylo vcelku pozdě. Když se pak s minulým albem „Beautiful Goodbye“ a skvělým pilotním singlem „Whatever We Started“ do hitparád přece jen vrátil, už to nemohlo být jako dřív.
Změnila se i Marxova hudba. Dnes se nemůžeme mluvit o hard rocku, přestože ortodoxní hardrockeři (čili fanoušci Deep Purple a podobně) mu ani v dobách jeho největší slávy nemohli přijít na jméno, nemůžeme se dnes bavit už ani o AOR, kam byl Marx také řazen. Jeho tvorba prošla v posledních letech přerodem, kdy po „Emotional Remains“ začal mnohem více pošilhávat po vodách komerčního pop rocku, aby jako zdatný performer a umělecký chameleon dokázal i z dnešní tvorby vytřískat znovu hitové ambice. To bylo jasné už u minulého alba, které se oproti předchozím pokusům z počátku tisíciletí (a vlastně i minulé desetiletky) docela povedlo. Na „Beautiful Goodbye“ Marx ukázal, že se nebojí ani soudobého popu, na který roubuje rockový základ a vlastní rozpoznatelnou tvář.
Novinka „Limitless“ jde v tomto ohledu ještě o kousek dál a její název je pro ni velmi příznačný. Zpěvákovi se podařilo podepsat smlouvu s vydavatelským kolosem BMG a do studia s ním nastoupila armáda zvukových inženýrů, producentů a zvukařů, aby nahrávce „Limitless“ vtiskla tvář, která bude snesitelná i pro ta nejkomerčnější rádia, a zároveň, aby moc nevyděsila staré příznivce. Přesto, když si pustíte bezejmenný debut z roku 1987 nebo o dva roky mladší „Repeat Offender“, těžko byste bez pohledu na obal, řekli, že posloucháte album stejného interpreta. Jistě, je tu nezaměnitelný Marxův hlas, ale to je jen jedno z mála pojítek s koncem osmdesátých let. Zpěvák, který byl kdysi řazen do jednoho šiku s Bretem Michaelsem (Poison) nebo Joem Elliottem (Def Leppard) prodělal podobný vývoj jako Jon Bon Jovi, přestože jeho příklon k popu je ještě mnohem znatelnější, než právě u Jona.
„Limitless“, pro jejíž vznik byl velice důležitý i hudební a skladatelský vklad Marxova druhorozeného syna Lucase v roli jednoho z producentů, je především ve své první polovině nepokrytě popová deska, která si z rocku bere jen jeho energii, částečný zpěvákův výraz a některé postupy. V tomto případě to ale až tak úplně nevadí, protože nejdůležitější je, že obsahuje kvalitní skladby. Když totiž dokážete překousnout ten někde až zbytečně komerční přístup k věci, uznáte, že minimálně úvodní „Another One Down“ a „Limitless“ (stále se bavíme o první polovině alba) jsou výborně napsané a zahrané skladby, jež mají silné refrény a melodie, které by Marxovi mohl závidět v poslední době kompozičně trochu vyčpělý Bon Jovi. Vše je zabalené do soudobého zvukového balastu, který skladbám ubírá na originalitě, ale to už holt patří k dnešní Marxově tvorbě a lze to přičíst na vrub vydavatelského kolosu, lačnícího po senzaci.
S „Front Row Seat“ se album láme a najednou tu stojí Marx přesně takový, jako na konci osmdesátých let. Rozkročený mezi hard rockem, AOR a popem sází skladbu, která by klidně mohla být na prvních dvou albech a rozhodně by na nich nezapadla. Zde se objevuje dávná Richardova tvář, která pak bude dominovat celé druhé polovině alba, což rozhodně staromilce potěší. Dobře vyzní i duet s hvězdou americké country, zpěvačkou Janou Kramer, „Strong Enough“ a variace na téma druhé „Right Here Waiting“, tentokrát pojmenovaná „Not In Love“. Nakonec se vydařil i závěr alba, který obstará roztančená poprockovka „Last Thing I Wanted“ a finální balada „This One“, jež využívá podobných kytar, jaké kdysi Extreme zakomponovali do hitu „More Than Words“.
Velice důležité na „Limitless“ je, že na ní vedle sebe dokáží fungovat popový rockovější svět, což z ní dělá sevřenou nahrávku. Naznačuje i přirozený vývoj zpěváka, který odmítá stát na jednom místě, ale dívá se kolem sebe na současné trendy. Buď jeho dnešní tvář přijmete nebo ne. Každopádně i ten největší zarputilec musí uznat, že hudební talent, který Marx demonstroval před více než třiceti lety, se rozhodně neztratil.
|
