Když na někoho pěje chválu Kirk Hammett, Slash, Nikki Sixx nebo Dave Grohl, rozhodně to něco znamená a norští Kvelertak z přízně mnohem slavnějších kolegů dokázali už ledacos vytěžit. Nejvíce jim asi pomohlo, když je Metallica vzala na turné jako svou předkapelu a pokud Kvelertak někoho nenadchli, tak to rozhodně neskončilo tak, že by po nich fanoušci Metallicy házeli kelímky s pivem. To ovšem bylo v době, kdy v jejich čele stál původní frontman Erlend Hjelvik, který kapelu v létě 2018 opustil. Jelikož právě on byl poznávacím znamením celé kapely, jsou Kvelertak dnes, kdy v jejich čele stojí novic Ivar Nikolaisen (hostoval už na jejich debutu), opět na startovní čáře a úkolem novinky „Splid“ je ukázat fanouškům, že je vše na svém místě. Těch změn je totiž mnohem více.
Už od svých začátků v roce 2007 byli Kvelertak velice svéráznou kapelou, která se odlišovala od ostatních formací z norské scény. Původně se totiž zrodili jako blackmetalová kapela, což by v Norsku nebyl žádný div. Jenže tahle škatulka byla Kvelertak vždy velmi úzká. Už bezejmenný debut z roku 2010 ukázal, že tahle parta má v sobě výjimečnou melodičnost a přestože skladby, které světu předložila, působily ještě trochu nedotaženým dojmem, dokázali do nich vměstnat kromě blackmetalových vlivů i prvky klasického heavy metalu, hardcoru a garážového punku. To se (kromě textů v rodné norštině) stalo poznávacím znamením i pro roky příští. Další dvě nahrávky „Meir“ a „Nattesferd“ jim otevřely bránu i do dalších evropských zemí a kapela si postupně začala budovat renomé také v Americe. Stylová pestrost byla najednou větší, hitová ambice se už neskrývaly a tenhle trend Kvelertak ještě více vykreslují na novince „Splid“.
Ta je vede ještě dál od blackmetalových kořenů, jediným aspektem tohoto stylu zůstává na většině alba Nikolaisenův zpěv. Instrumentální sekce už rezignovala na poryvy kytarových vichřic a stále více se sbližuje s garážovými začátky. Kvelertak na novince leckde působí, jako kdyby v devadesátých letech sdíleli společnou zkušebnu s The Hellacopters či Backyard Babies. Přestože úvod „Rogaland“ ještě částečně jede v pekelných kolejích, což je dané pozvolným nástupem i následným atakem kytar a Nikolaisenova krákoru, výraz alba se brzy mění. Ne, že by to u Kvelertak byla nějaká novinka, ovšem v případě „Splid“ je to tento trend ještě výraznější. „Crack Of Doom“ (jedna z mála anglicky zpívaných skladeb) je klasická heavymetalová věc jako vystřižená z osmdesátých let, kde překvapí i skandování ve stylu Manowar a ukazuje příklon Kvelertak ke stále větší melodičnosti.
S původností nápadů byla tahle kapela vždycky tak trochu na štíru a vždy, když jste ji poslouchali, dostavoval se neodbytný pocit, že už jste to někde někdy slyšeli, Kvelertak své skladby balí do svojského výrazu, který z nich dělá kapelu výjimečnou. Proto nemůže překvapit „Uglas Hegemoni“, což je v podstatě klasická punkovka, ani „Bråtebrann“, kde kapela využívá v refrénu podobné melodie jako kdysi velikáni stylu AOR. To jsou výborné momenty, u nichž si řeknete, že vlastně tihle Norové jsou vlastně skvělí. Není tomu tak po celou dobu trvání desky, ale vždy se najde dost zábavných chvil, aby vás „Splid“ bavila poslouchat. Nevadí, ani když se kapela ve zmíněné „Crack Of Doom“ a „Discord“ zřekne mateřského jazyka a skladby opatří angličtinou. Její síla totiž tkví v údernosti a pokud někde na „Splid“ dokáže nudit, je to ve dvou delších skladbách „Fanden Ta Dette Hull!“ a „Delirium Tremens“, kde přece jen nemá na plochu sedmi (respektive osmi) minut tolik stěžejních nápadů.
Otázka, proč si Kvelertak vydobyli renomé u slavnějších kolegů a získali i řady fanoušků, je na „Splid“ zodpovězena asi nejpádněji za celou jejich kariéru. Působí pořád dostatečně ztřeštěně, ale dokazují stále více, že jejich skladatelský um se zlepšuje. Pokud se v jejich případě dá mluvit o vyspívání, tak je novinka bezpochyby nejdospělejší nahrávkou a potvrzením toho, že změny v sestavě nebyly krok špatným směrem.
|
