Osm let jsme o kapele s jedním albem z Charkova neslyšeli a ono mrtvo z ní rázem udělalo kult. Jenže ukrajinští Ygg vloni ožili, odehráli v naší zemi dva koncerty a nato ohlásili vydání nové desky „The Last Scald“. Znalci (dnes velice silné) ukrajinské blackmetalové scény si aktuálně Ygg mohou spojit s KZOHH a Ulvegr, v časech minulých pak s proslulými Nokturnal Mortum. Debut „Ygg“ hýřil typickou ukrajinskou atmosférou a náměty ze severské mytologie. A možná právě touha po návratu k těmto atributům byla důvodem pro to, aby se Ygg opět probudili.
Čerstvá kolekce o čtyřech skladbách to bude mít o poznání těžší, než to měla (a stále má) ta z roku 2011. Debutu totiž do karet nahrávalo hned několik věcí – jednak ho dnes zdobí onen kultovní nádech, jednak na sebe pozornost upoutal díky tehdejšímu personálnímu propojení s Nokturnal Mortum a konečně ta deska měla fakt šťávu, krásnou atmosféru a dokázala nadchnout. Nabídla rychlost, zatraceně příjemné blackové riffy, melodii a dokonale mrazila. Jenom na vysoko posazený řev typický pro depressive suicidal black metal se muselo zvyknout.
„The Last Scald“ je oproti debutu o fous pomalejší, celková délka se o dvanáct minut zkrátila, náladu známou z „Ygg“ si v sobě však stále zachovává. Skoro se ani nechce věřit, že je mezi těmito dvěma deskami tak velký časový odstup. Opět na nás totiž útočí tuze chladná atmosféra, jež je tvarovaná pro black metal typickými strunohrami, do nichž je povolený přístup pěkným melodiím. Depresivní křik na albu „zlobí“ i tentokrát, naštěstí ale závratnou překážku nepředstavuje a celkem v klidu se přes něj dá přenést (zvlášť když už se na něj přivyklo na „Ygg“). Pravdou ovšem zůstává, že níže posazená poloha, kterou příkladem najdeme v polovině „Мёртвые топи“, je stravitelnější a má daleko silnější záběr. Na tempo uklidněná titulní skladba „Последний cкальд“ nezaujme tolik jako právě „Мёртвые топи“. Její jednotvárně houpavá krajina by mohla překvapit nějakým divokým vpádem nebo náhlým nasazením, jenže nic z toho se bohužel neděje, a tak tato položka zůstává dosti šedivá. „В надежде о Вечном“ v klidném tempu pokračuje a album začíná být docela ucourané, nakonec se však její tvář mění, protínají ji ambientní vsuvky a nastoupí (v danou chvíli už potřebné) zintenzivnění. Kdo se těší na větší divočinu, má ještě chvíli útrum, neboť poslední článek „Віса пробудження“ začíná bez nadsázky jako rocková balada. Ta se ale překlene v blackařinu jak má být, tempově chytne druhý dech, kytary drtí prostor kolem sebe a depresivní jekot klouže do sympatičtějšího havraního křiku připomínajícího Grutleho Kjellsona (Enslaved). Ve finále opět zvolní, a tím se „The Last Scald“ decentně rozloučí.
Na blackmetalové poměry je „The Last Scald“ kromě dvou rychlých částí celkem klidné povahy, místy až příliš. Dravost a intenzita by rozhodně mohly přicházet častěji, aby krajině s nesčetněkrát opakujícími se klasickými riffy přidaly na zajímavosti a přitažlivosti. Shrnuto a podtrženo, ačkoli „The Last Scald“ je dobré album, devět let starý debut „Ygg“ svou intenzivnější atmosférou a nasazením uhranul více, a proto (nejen z tohoto důvodu) lze předpokládat, že i přes jeho stáří bude stále vyhledávanější.
|
