Věčný zpěvák Saxon Biff Byford je bezesporu jednou z ikon nejen Nové vlny britského heavy metalu, ale tvrdé muziky obecně. Bylo mu skoro třicet, když Saxon vydali svůj bezejmenný debut a mezi mladými dravci jako Bruce Dickinson (tehdy Samson), Paul Di`Anno (tehdy Iron Maiden), Sean Harris (Diamond Head) nebo Joe Elliott (Def Leppard) působil tak trochu jako tatík. Svým projevem, který je místy sice trochu protivný, ale navýsost osobitý, dokázal na základních albech metalové kultury jako „Wheels Of Steel“, „Strong Arm Of Law“, „Denim And Leather“ nebo „Crusader“, že si poradí i v konkurenci mladých borců a dostal Saxon na vrchol evropské scény. S drobnými výkyvy v období alb „Rock The Nations“ a „Destiny“ (zde se ale bavíme o komerčním neúspěchu a ne o kvalitě hudby) na přelomu tisíciletí je tam drží stále. Sice už přiznává různé nemoci, ale čemu se ve skoro sedmdesáti letech divit…
Je hodně překvapující, když v tomto pokročilém věku vydává Byford první sólové album. Navíc, když Saxon v pravidelném rozestupu stále vydávají řadové desky a jejich poslední nahrávka „Thunderbolt“ spadá do roku 2018. Jenže Saxon se už zase pevně ukotvili ve svém klasickém heavy metalu, kde by jim příznivec žádné experimenty netoleroval. Byford proto musel nápady, které se podle něho nehodily pro Saxon, ventilovat jiným způsobem. Ne že by „School Of Hard Knocks“ byla natolik odlišná od světa jeho domovské kapely, ale přece jen je dělána více staromilským způsobem než desky Saxon z nového tisíciletí, kterým velí zvukové trendy současné doby. Tím sice kapela pozbyla trochu originality, ale na druhou stranu se jí daří držet krok i s mnohem mladšími kapelami na scéně starého kontinentu.
Byford se sólovou prvotinou vrací na začátek kariéry Saxon, ne však své vlastní, která odstartovala už v roce 1970. Vlastně celá sedmdesátá léta se připravoval na vstup do rock-metalové extraligy a pečlivě piloval pěvecký i skladatelský projev. Ten byl na debutu Saxon jasně čitelný a soudě podle poslechu „School Of Hard Knocks“ se nezměnil ani do dnešních dnů. Právě někam na přelom sedmdesátých a osmdesátých let jeho sólovka odkazuje nejvíce. Může být proto lákavější pro staré příznivce, kterým vadí příklon Saxon k tvrdšímu (dalo by se říct až německému) soundu posledních dvaceti let. Rukopis zůstal samozřejmě stejný, jen se více cestuje proti proudu času. Tedy nic pro vyznavače moderních technologií. „School Of Hard Knocks“ je deska dělaná po staru a představuje návrat k prapůvodu Nové vlny britského heavy metalu.
Nejzářivějším příkladem toho je hned úvodní dvojice skladeb - „Welcome To The Show“ a titulní „School Of Hard Knocks“ (s trochou fantazie připomene „Demolition Alley“ z počinu „Dogs Of War“) posluchače okamžitě vtáhnou do děje a doby džísek, pruhovaných kalhot a všemožných nášivek. V nich se Byford pohybuje na tenké střence mezi hard rockem a klasickým heavy metalem, tedy přesně tam, odkud se vydali Saxon na svou více než čtyřicetiletou pouť. V podobném duchu se nesou i „Pedal To The Metal“ nebo závěrečná „Black And White“, a i když každá z nich využívá jiných výrazových prostředků, jejich základ je velmi podobný. Ne náhodou jsou právě tyto čtyři jmenované skladby z celé kolekce asi ty nejzásadnější. Tím však není řečeno, že by „School Of Hard Knocks“ stála jen na nich, protože žádný kvalitativní výkyv posluchače nečeká ani v dalších věcech.
Ve zbylých skladbách nabídne toto album dvě odlišnější polohy. V té první, reprezentované písněmi „Wolds Collide“, „Hearts Of Steel“ a především sedmiminutovou „The Pit And The Pendulum“ Byford sahá k výrazu, který je podobný současným Saxon a možná proto jsou (především první dvě jmenované) těmi nejméně zajímavými položkami nahrávky. Druhá tvář se objevuje ve skladbách „Scarborough Fair“, „Throw Down The Sword“ a „Me And You“, kde zpěvák nasazuje překvapivě baladický charakter a noří se hlouběji do sedmdesátých let. „Throw Down The Sword“ nezapře inspirace z časů Rainbow, když u nich zpíval Ronnie James Dio, „Scarborough Fair“ naproti tomu využívá až folkových nálad. „Me And You“, pro kterou je velice důležitá práce akustické kytary a skřípavého saxofonu je naopak klasickou rockovou baladou skoro až jižanského střihu, s jasnou příchutí kapel typu Supertramp nebo The Eagles, kde sice Byford není tak hitový jako zmíněné veličiny v dobách svého největšího rozpuku, ale dodává tím albu potřebnou pestrost.
„School Of Hard Knocks“ je albem, které by si Byford v řadách Saxon nahrát nedovolil. Oba světy se sice na určitých místech prolínají, ale celkový prožitek z alba je trochu jiný než u jeho domovské kapely. Ovšem tyto drobné útěky do jiných sfér muziky si Biff může dovolit. A to i bez toho, aby pohřbil léta budovanou vlastní identitu.
|
