Že je metalcore docela vyčpělý žánr se ví už dávno. Své opodstatnění (tedy aspoň v Americe) měl někdy před deseti lety, kdy se celou předcházející dekádu vyvíjel na zásadních deskách Linkin Park a pak na trh vrhl nové hrdiny jako Asking Alexandria, Black Veil Brides, a koneckonců i The Word Alive. Ti všichni samozřejmě koukali na Linkin Park ze spodních příček americké hitparády a brzy zjistili, že pokud to chtějí někam dotáhnout, budou muset čistě metalcorovou škatulku hodně rychle opustit. Ztratili nejednoho ze starých příznivců, ale přibývali jim noví, přestože ani jedna z těch kapel netvořila bůhvíjak převratnou a originální hudbu. Nejlépe se s tímto přerodem vypořádali svého času Asking Alexandria, ale v záloze jim vždy číhali The Word Alive z Arizony, kteří do původního metalcoru míchali vlivy post-hardcoru a alternativního rocku či metalu.
Jak ale kariéra The Word Alive postupuje, původní ostré hrany se tupí a místo nich nastupuje soudobá popová hitovost. Ta byla v jejich tvorbě slyšitelná od počátku, ovšem časem se tento trend ještě více prohlubuje. S každou další deskou ubírají The Word Alive nohu z plynu a někdejší nezbytný scream nahrazuje čistý zpěv a příjemné melodie. Tahle parta v tom není objevná, protože tento trend lze vystopovat i u dalších podobně znějících spolků. Těm však beze zbytku do jednoho chybí větší porce osobitosti, což je aspekt, který žánr, jenž prezentují, vyčerpává ještě více než zvuková sterilita jejich nahrávek. Proto je problém v tom, že tyhle kapely bývají v současnosti považovány za jedny z tahounů scény.
Na novince „Monomania“ The Word Alive ztrácí opět trochu původní tvrdosti, kterou nahrazují ještě větším používáním elektoniky. Ta už hraje stejně důležitou roli jako tvrdost kytar, které jsou sice ještě slyšet, ale už tolik neřežou do uší a mají plošší zvuk než dříve. „Monomania“ je albem, které má asi nejvíce hitových momentů ze všech dosavadních nahrávek téhle formace. To už ukázaly oba pilotní singly „Burning Your World Down“ a titulní „Monomania“, kde se řvaný zpěv prezentuje tak, „aby se neřeklo“, a ke slovu se derou spíše výrazné melodie, které do skladeb zapasují výrazné refrény. Ty jsou sice dobře poslouchatelné, ovšem nastolují otázku, kde už něco podobného bylo ke slyšení. A to jsou společně s „Numb Love (Misery II) a „Searching For Glory“ tyto skladby asi nejsilnějšími položkami. A není náhodou, že prezentují tu tvrdší tvář alba.
Problémem je různé opakování používaných postupů, skladby začnou splývat a neobjevuje se v nich už tolik zásadních momentů. The Word Alive se sice snaží o rozmanitost, ale ta je prezentovaná spíše využíváním jemnějších poloh v „Greatest Almost“, dalším singlu „No Way Out“ nebo v závěrečné (už nepokrytě popové) „Death Is Only The End If You Assume The Story Is About You“, kde situaci nezachrání ani křečovitý scream v druhé polovině skladby. To je cesta, kterou se kapela v budoucnu pravděpodobně chce ubírat, ale rozhodně na ní ztrácí ještě více ze své osobitosti, přestože konzumních fanoušků pravděpodobně přibude. Je sympatické, že kapela prodělává nějaký vývoj, ovšem ten je veden trochu nešťastným směrem.
„Monomania“ není úplně popová deska, na to je pořád ještě tvrdá (na současné poměry matadorů metalcoru), ale ten příklon k mainstreamu je znát čím dál více. Výhodou na tomto stavu je fakt, že zpěvák Tyler Smith může dokázat, že je skutečně výborným pěvcem, jehož hlas dostává v komerčnějších polohách ještě větší sílu než v minulosti. „Monomania“ by tak mohla být úspěšným albem, ovšem otázka je, jestli honba za úspěchem kapele jednou nezlomí vaz.
|
