Hvězda švédských The Night Flight Orchestra dosud stále stoupala. Průlomu se tahle kapela, složená z veličin skandinávské deathmetalové scény, dočkala už s albem „Amber Galactic“, ovšem to nejlepší předložila s další deskou „Sometimes The World Ain`t Enough“, kde jednoznačně definovala svou tvář a frontman Björn „Speed“ Strid hlásil, že „z hudby The Night Flight Orchestra je mnohem více cítit kokain než LSD“. Tím bylo jasně řečeno, že výraz kapely se přesunul od retra první poloviny sedmdesátých let (jak bylo prezentován na prvních dvou albech), o něco blíž současnosti, a kapela se napevno uhnízdila někde na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, kdy se dařilo spolkům jako Foreigner, Journey, Survivor, ale i Abba, a Kiss tehdy překvapili svět deskou „Dynasty“. Ovšem nejdůležitější na The Night Flight Orchestra je, že nehrají žádné tupé retro, jak to bývá u většiny podobně orientovaných spolků, ale mají soudobý zvuk, energii a plný zásobník hitů.
Co na tom, že je „Sometimes The World Ain`t Enough“ přesunula trochu více k disco vyznění, když na albu měli věci typu „Paralyzed“, „Turn To Miami“, „Barcelona“, „Speedwagon“ nebo „Lovers In The Rain“, které z nich udělaly obrovskou senzaci horkého léta roku 2018? Kapela z nich žila ještě docela dost dlouhou dobu. Člověk se tak nemůže divit, že Strid a jeho stájový kolega od Soilwork kytarista David Andersson najednou dávají The Night Flight Orchestra přednost před svou mateřskou kapelou a tahle švédská AOR senzace objíždí celý svět a mohutní. Novinka „Aeromantic“ jim má v tomto trendu ještě více pomoci a je na ní slyšet, že kapela kuje železo, dokud je žhavé. Už jen v tom, že obě poslední alba od sebe dělí vlastně jen rok a půl, což je ale u ní dobrým zvykem…
Že se vítězný vzorec nemění bylo jasné už od pilotního singlu „Divinyls“, který vylétl do éteru hned po Novém roce. Skladba, ač vcelku nepřekvapivá, v sobě ukrývala opět obrovský potenciál a ukázala, že to s proklamovaným příklonem k disco soundu nebude u The Night Flight Orchestra až tak horké. Oproti prvním dvěma deskám ubrala kapela na hardrockové dravosti, přibylo více tanečnějších prvků a celkově se sound v mnohém vyčistil, ale „Divinyls“ by klidně mohla stát na minulé desce a jednalo by se o další z nepřehlédnutelných skladeb. Singl měl být výkladní skříní novinky, ale nakonec je na ní jedním z mnoha hitů. The Night Flight Orchestra jsou totiž opět výjimečně při chuti a je vidět, že na „Sometimes The World Ain`t Enough“ i na „Aeromantic“ zažívají svůj vrchol. Fanouškům prvních dvou alb možná ani tahle deska nebude úplně po chuti, ale pokud odhodí předsudky vůči změkčování soundu novinka se jim bohatě odmění.
„Aeromantic“ není jednovaječným dvojčetem předchozího počinu, ale stojí hrdě vedle něho jako mladší sourozenec.Osvědčený model, který kapela využila na minulé desce a vlastně i na „Amber Galactic“ je zachován i nyní. Desku startuje nejtvrdší (ale zároveň opět jedna z nejslabších skladeb) „Servants Of The Air“, jenž může jako jediná na albu odkazovat ke kořenům téhle party, ale po ní se opět rozjíždí obrovská hitová jízda. Tu startuje právě „Divinyls“, jenž nasazuje laťku pro věci příští. „If Tonight Is Our Only Chance“ a „This Boy`s Last Summer“ jsou opět trefy do černého, kde hrají velmi důležitou roli optimisticky laděné klávesy a vysoké vokály v refrénu jako kdyby chtěly připomenout britské legendy The Sweet. Druhá jmenovaná zpočátku může připomenout zrychlenou verzi „Paralyzed“ z minulého alba, svěží tempo však vede skladbu ke strhujícímu refrénu, kde vliv „Paralyzed“ zcela mizí. Trochu nenápadně tvářící se „Curves“ hraje na volnější notu a tak trochu stojí mezi předchozími tutovkami a následující „Transmission“. Ta nejprve zaskočí podobným soundem, jaký využívali Judas Priest na albu „Turbo“, ovšem její atmosféra je spíše potemnělejší s výrazným vkladem houslí.
Optimističtěji zní titulní „Aeromantic“, která v určitých (zejména refrénových) pasážích odkazuje na „Lovers In The Rain“ z minulé desky, přestože v živelnějším podání a tvoří další ze stěžejních hitů alba. Zato „Golden Swansdown“ působí zprvu nevýrazným dojmem, nemá takovou energii jako předchozí skladby, opakovaný poslech však odhalí její silné stránky, v nichž se neklade důraz na tvrdší kytary, ale velkou roli zde hrají klávesy, připomínající romantičtější chvilky Survivor. Šest strun jde do popředí s údernou, ani ne tříminutovou silnou hymnou „Taurus“, ve které možná trochu zbytečně působí kabaretní závěr, jenž ale přirozeně přejde do „Carmencita Seven“. V ní se nejvíce ukazuje, že Strid jako vokalista velice dospěl, a pasáže, kam se v minulosti dral jen stěží, zvládá levou zadní. Skladba samotná však působí jako menší vydechnutí před skvostnou „Sister Mercurial“, kde zejména úvodní souhra kytar a kláves přivodí příjemné mrazení v zádech. Pokud jste na minulé desce obdivovali tajemně znějící kávesy, evokující slavnou „4“ od Foreigner, dostane se vám jich největší porce právě zde. Finiš v podobě „Dead Of Winter“ zní nejprve trochu potemněle a majestátně, ale nakonec tato skladba nedostane očekávaný progresivnější ráz a lehce zapadne do celého konceptu desky.
„Aeromantic“ je druhou skutečně velkou deskou The Night Flight Orchestra. V žádném případě nenaznačuje nic o stagnaci, přestože vychází ze své předchůdkyně, ale pomáhá kapele na jejich hvězdné cestě za slávou. Znovu ukazuje tuhle kapelu v nejlepší světle jako výtečné hitmakery, kteří ctí hudbu, ze které vzešli, ale dokáží ji s grácií transformovat do současnosti. A věřte tomu, že tahle šestice rozhodně neřekla poslední slovo. Dají se od ní čekat ještě velké věci.
|
