I když debutová deska s krkolomným názvem „Heaven Doesn`t Want You And Hell Is Full“ byla takřka mistrovským dílem, pohybujícím se na tenkém ostří mezi hard rockem a heavy metalem, hraným s pokorou k velikánům sedmdesátých let jako Black Sabbath, Deep Purple či Rainbow, velký úspěch, jaký by si zasloužila, z toho nebyl. We Sell The Dead, které tenkrát tvořili zpěvák Apollo Papatahanasio (Spiritual Beggars, ex-Firewind), kytarista Niclas Engelin (In Flames), basista Jonas Slättung (Drömriket) a bubeník Gas Lipstick (ex-HIM), se stali spíše utajeným tipem pro zasvěcence. Ti jejich debut pasovali na desku roku 2018 a vlastně ani nebyli tak daleko od pravdy. Ovšem u We Sell The Dead až taková pohoda nepanovala, protože kapelu brzy opustil Gas Lipstick.
Náhrada se našla u projektu Engel, kde působí kytarista Engelin, který přivedl do We Sell The Dead Oscara Nilssona. Sestavu pak doplnil ještě klávesista Petter Olsson a jeho angažováním jako kdyby chtěla kapela říct, že dojde i k drobné změně zvuku. Klávesy sice nejsou pro současnou tvář We Sell The Dead směrodatné, ale přece jen k posunu do trochu jiných sfér oproti debutu na novince „Black Sheep“ došlo. Není úplně na škodu věci, přestože kapele ubírá na tvrdosti a přidává více melodických linek, což je patrně dílem zpěváka Papathanasia, jehož domovští Spiritual Beggars v současné době stagnují. Jako kdyby chtěl Papathanasio přiblížit zvuk We Sell The Dead své domovské partě.
Jestliže na debutu byl nejvíce patrný vliv Black Sabbath, zde jej střídá další legenda, Deep Purple. We Sell The Dead jsou najednou hardrockovější, jejich projev je vzdušnější a pro řadu poslouchačů i srozumitelnější. Podobně jako Spiritual Beggars si berou největší inspiraci z párplovského období, kdy v jejich řadách působil David Coverdale a Glenn Hughes. Hudba We Sell The Dead však nezůstává zamrzlá v sedmdesátých letech. I na novince si berou z té doby velkou inspiraci, ovšem aplikují ji na akutální poměry. Album proto otvírají titánskou kompozici „Caravan“, kde ještě rezonují ozvěny debutu a vlivy Black Sabbath, jenž jsou patrné zejména z Engelinových táhlých riffů, ovšem s „Across The Water“ se kapele otevírají jiné obzory. Přestože skladba svým názvem koresponduje s obalem, kde je vyobrazen převozník Chárón, její hudební složka se dotýká stadionového hard rocku s vyloženě popmetalovým refrénem.
K archaické podstatě hard rocku počátku sedmdesátých let se We Sell The Dead vracejí s titulní skladbou, která má jasně blackmoreovskou náladu a připomene nejen Deep Purple, ale i Rainbow, přičemž Papathanasio jde do výrazu Ronnieho Jamese Dia. Podobně znějícím kouskem je „Hour Of The Wolf“ a „River In Your Blood“, kde jsou stěžejní silné melodie v refrénech, jež jsou pro letošní desku této pětice asi nejdůležitější. V nich se We Sell The Dead rozzáří jako letní slunce a skladby dostávají přívětivější atmosféru. Tam je totiž největší síla. Proto i další kompozice „Nightmare And Dream“ s hravými kytarovými vyhrávkami a zpěvná „Scars In My Heart“ mají v sobě hardrockové pnutí, ale i melodie přístupnější, líbivější. Naopak pochmurnější a temnější je baladická stránka desky. Tu reprezentují zejména dvě položky „The Light“ a „Shallow Grave“ a částečně i bluesovější „Carved In Stone“ (zde stojí za povšimnutí maidenovské kytarové vyhrávky). Ovšem i zde, na odvrácené straně své tváře, jsou We Sell The Dead silní a posluchače víc než energií si omotávají emocionálním prožitkem.
S „Black Sheep“ tak prokazuje tahle řecko-švédská formace svou nebývalou životaschopnost. Primárně dokáže zasytit ty, kteří litují faktu, že kytarista Michael Amott dnes na Spiritual Beggars v podstatě kašle a věnuje se především Arch Enemy, ale navíc může být jasnou volbou pro fanoušky staré hardrockové klasiky.
|
