Snake Oil & Harmony je na rockové scéně zcela nový pojem, za kterým však stojí dva borci, které lze považovat za bohatě ostřílené. Tento projekt vznikl v hlavách dvou důležitých představitelů klasické hardrockové scény zpoza oceánu, frontmana blues/hardrockových Tyketto Dannyho Vaughna a hlavní postavy Dan Reed Network, s funkrockem vždy koketujícího Dana Reeda. Že jsou tyhle dva světy trochu nesourodé? Ale kdeže… Oba dva spojuje nejen fakt, že svou největší slávu zažili na přelomu osmdesátých a devadesátých let, ale především to, že oba mají prakticky stejné kořeny, které leží hluboko v sedmdesátých letech, kdy oba hltali nejen Led Zeppelin, Rolling Stones nebo Aerosmith, ale také klasické americké písničkáře jako je Bob Dylan, Tom Waits nebo třeba Johnny Cash.
Zde totiž lze vypozorovat ty největší vlivy u Snake Oil & Harmony, protože jak Vaughn, tak Reed od začátku spolupráce svorně tvrdili, že nedělají hardrockovou hudbu a spíše než hřmění elektrických kytar dávají k dobru medově klouzavé akustické tóny, skoro až countryové vícehlasy a prosluněnou atmosféru amerického středozápadu. Pokud bychom chtěli v hudbě této dvojice spatřovat nějaké paralely, přijdeme na bratrské duo Nelson někdy z období desky „Because They Can“. Do noty ale může „Hurricane Riders“ (k hudbě prezentované na albu je to trochu nehodící se název) kápnout i fanouškům obou domovských kapel, protože rukopis obou pánů je na desce obsažen skutečně vrchovatě. Zejména v položkách, kde se pěvecky uplatňuje právě Danny Vaughn, přestože nové „Forever Young“ nebo „Wings“ už od něho v dnešní době můžeme čekat jen skutečně stěží.
Jasno je hned od chvíle, kdy zazní úvodní tóny otvíráku „The Lines Are Open“. Ty definují celou desetiskladbovou sbírku. Rukopis, tak důvěrně známý z repertoáru Tyketto, je zde hrán s obrovským nadhledem a jeho optimismus je takřka nakažlivý. Skladba nikam nepospíchá, lebedí si ve středních tempech, i přes charakteristický refrén rezignuje na prvoplánovou hitovost a spíše z ní dýchá radost ze společného hraní. V tu chvíli už jasně víte, že se žádný útok na hitparády konate nebude, ale že Vaughn s Reedem předkládají spíše album fajnšmekrům, kteří nejvíce ocení americké rockové tradice. Staromilsky, ovšem o to poctivěji hrané. „The Lines Are Open“ sice byla oběma hudebníky pasována jako výkladní skříň desky, ovšem v kontextu celého alba nijak zvlášť nevyčnívá.
„Hurricane Riders“ je totiž vyrovnanou kolekcí, která nemá své jednoznačné vrcholy ani slabá místa a nejlépe funguje jako celek. S dalšími položkami „Last Man Standing“ a „Aberfan“ vás stále více vtahuje do děje a pokud na hru obou hudebníků přistoupíte, zklamat vás nemůže. Deska postupně plyne, nikam se neřítí, ale i po několikerém poslechu je na ní co objevovat. Zajímavá místa jako v poklidné „Another Reason“ nebo v trochu tajemně znějící „Where The Water Goes“ se vynořují sice pozvolna, ale o to je zajímavější jejich zkoumání. Pokud bychom ale chtěli skutečně zažít vrchol celé kolekce, je třeba vsadit na skladbu „Save The Day“. Ta odhazuje vlivy amerického country, které se celou deskou vine jako červená nit a sází spíše na silný refrén, kterým jako kdyby chtěli Vaughn a Reed konkurovat zmíněným bratrům Nelsonovým v jejich hitových chvilkách. Zejména Vaughn v ní pěvecky exceluje a ukazuje, že skutečně patří k těm nejlepším pěvcům, které kdysi americký hardrockový boom nabídl.
Největší devizou „Hurricane Riders“ je fakt, že se deska velice dobře poslouchá. Nebude to nijak převratná, hitová záležitost, z toho už oba pánové vyrostli. Jejich hudba dnes pasuje do menších klubů, kde si zahrají před kulisou stovky diváků. Ti však moc dobře ví, na koho jdou a že se jim dostane dobrého uměleckého zážitku. Ten si koneckonců mohou poslechnout i doma v obýváku.
|
