Je to už patnáct let, co hvězdní System Of A Down vydali poslední album a čekání na další desku se začíná podobat utopii i grotesce zároveň. Zpěvák Serj Tankian a kytarista Daron Malakian jako kdyby nedokázali najít společnou řeč a jejich aktivity v rámci kapely se soustřeďují na trochu zbytečná (ovšem řádně výdělečná) turné, která snad nikdy neskončí. Proto se bubeník John Dolmayan postavil na vlastní nohy. Po prvním rozpadu System Of A Down hrál hru na obě strany, účinkoval jak na Tankianově sólovém debutu „Elect The Dead“, tak na prvním albu Malakianovy kapely Scars On Broadway. To je ovšem už minulost a jak je vidět, Dolmayanovi už došla s oběma kohouty na smetišti trpělivost a čekání na novinku System Of A Down si krátí v novém vlastním projektu These Grey Men. Ten poprvé nese velice silný Dolmayanův autorský otisk, protože jeho skladatelské schopnosti vždy upozaďovaly vzájemné bitvy Tankiana a Malakiana.
Přitom Dolmayan nestál v jejich stínu. Ještě v dobách největší slávy System Of A Down byl zvolen za jednoho z nejlepších rockových a metalových bubeníků všech dob, neboť do své specifické hry dokázal přenést vlivy takových střelců, jako byli Neil Peart (Rush), John Bonham (Led Zeppelin) nebo Keith Moon (The Who) a napasoval je na vlivy svého domovského blízkého východu (narodil se v Libanonu, ale původem je Arménec). Jeho hra byla vždy briskně progresivní a byla by chyba se domnívat, že se tohoto specifika vzdá, když odhodil berličky domovské kapely. Jistě, účastnil se projektu Axe Of Justice a Scum Of The Earth, ale až s These Grey Men tu stojí sám za sebe. Zde je totiž tou nejdůležitější personou.
Ovšem i tak tahle deska vypovídá o jeho skladatelském vkladu pramálo. Osmiskladbová kolekce je totiž sbírkou coververzí různých umělců, kteří toho mají se světem metalu společného pramálo. Jsou tu věci od Davida Bowieho, Talking Heads, Radiohead, ale i Madonny nebo Eminema. Dolmayan je ovšem skvělý a svérázný muzikant, takže se od něho nedá čekat, že by zmíněné skladby jen tupě přehrával a neupravil je k obrazu svému. Díky jeho hře, ale i záasluhou účasti hostujícího Serje Tankiana se některé ze skladeb dotýkají světa System Of A Down, některé si jdou jinou cestou, ovšem k duchu originálu se blíží málokdy. Pro Dolmayanovu minulost je pochopitelně nejtypičtější začátek desky, kam umístil skladby „Road To Nowhere“ (od Talking Heads) a „Starman“ (coververze Davida Bowieho). Právě v nich ostře profituje hlas Serje Tankiana, který dotváří svojskou a trochu trhlou atmosféru System Of A Down.
Od „What I Know“ z dílny severoirských indierockerů 2 Door Cinema Club s hostujícím Jonathem Dorrem se jde už trochu jiným směrem. Ke slovu se dostává barová atmosféra, kapela hraje na bluesovou notu a jen Dolmayanovými rytmickými výstřelky upozorňuje na to, jaký bubeník zde vlastně působí. Vše je ale přizpůsobeno skladbě jako takové, i sám hlavní protagonista, který se chce místy utrhnout ze řetězu, nakonec svůj entuziasmus udrží na uzdě a hraje pro dobro celku. To trochu neplatí o letité „Runaway“ (s hostujícím Frankym Perezem z Apocalypticy) od zesnulého Dela Shannona, kterou sice Dolmayan a jeho parta rozjedou jako poklidné funky, ale brzy ji dovedou do třeskutého jamu. Klidnější pak je „Street Spirit“ od Radiohead, kam se skvěle hodí úsporná hra Toma Morella z Rage Against The Machine i hlas M. Shadowse z Avenged Sevenfold.
Možná největší chvilka přijde s „Hung Up“ od Madonny. Tu uvedou bicí, které toho hodně dluží nástupu „Territory“ od Sepultury, ale nejvýraznější prvek do věci vložila arménská zpěvačka Sirusho, jež svým strhujícím výkonem zastínila i samotnou Madonnu. „Beautiful Thieves“, které hlas propůjčil Jonah Perry Nimoy od kalifornských aletrnativců AFI, naopak nepostrádá metalový tah, ovšem mezi ostatními skladbami působí trochu nevýrazně. A závěrečná exhibice „Rock Bottom“, původně od Eminema, slouží jako prostor pro Dolmayanovu hru, který podle svých slov dal do skladby trochu Johna Bonhama a trochu Neila Pearta. Kdyby nic jiného, tak rozhodně pro řadu bubeníků může být tahle položka inspirující.
„These Grey Men“ je vzhledem k výše vyřčenému albem, které si slavný bubeník natočil pro vlastní radost a slouží jako ventil v situaci, kdy není jisté, co se System Of A Down do budoucna bude. Každopádně tahle deska je zajímavým dílem pro posluchače, kteří netrpí předsudky. Dolmayan se ukázal jako zručný performer, který dokáže dávno napsaným skladbám dát zajímavý výraz.
|
