Pokud si nějaká kapela dá název po jednom z největších alb rockové historie, chce to kus odvahy. Ta zjevně švýcarské pětici nechybí, o čemž mluví jejich sebevědomá prohlášení, že chtějí jednou být největší kapelou minimálně v zemi helvétského kříže. Tento cíl si chtějí splnit už od roku 2015, kdy se dali dohromady pod vlivem hair metalu osmdesátých let. Brzy překlepali dřevní začátky, v nichž byla jejich tvorba silně ovlivněna někdejším boomem kalifornského rocku a kapelami jako Poison, Mötley Crüe, ranými Guns N`Roses, ale i Bon Jovi nebo Cinderellou. To vše se sice dá u Hysteria slyšet dodnes, ale přece jen kapela získává vlastní tvář.
Nejdůležitější byl pro kapelu rok 2017, kdy se do jejího čela postavil nový frontman Tommy Hoochy Coo, který právě odešel od ostřílenějších krajanů King Zebra. Přestože není až tak úplně charismatickým a na první poslech rozpoznatelným jako frontmani výše zmíněných velikánů, má pro potřeby stylu dostačující hlas a příjemnou barvu a do Hysteria vnesl větší kus profesionality. To se odrazilo už na debutovém EP „Back To The Oldschool“ z konce roku 2017 a právě tato nahrávka představovala odrazový můstek, který měl kapelu katapultovat na špičku (zatím jen) švýcarské scény. To se nakonec až tak úplně nestalo, i když deska obsahovala slušný materiál, který nakonec připravil výchozí pozici pro novinku „Rock Police“, jež vychází rovněž pouze ve formátu EP.
Na „Rock Police“ je nejdůležitější, že Hysteria dospívá. Ne že by opouštěla teritoria macho hair metalu, ale ze šestice předkládaných kompozic je slyšet větší vyzrálost a nadhled. Nemůžeme zde mluvit o bůhvíjaké originalitě, tou Hysteria skutečně neoplývá, ale máme co do činění se stylově dobrý dílem. Je hodně ukotvené v osmdesátých letech, o čemž důrazně přesvědčí úvodní riff a následné sólo jak z dílny C.C. DeVillea (Poison) v titulní skladbě, která nahrávku otevírá. Lze ji brát jako výkladní skříň alba, je totiž znát, že Hysteria si v ní dali záležet na sborových zpěvech a pohráli s melodií, ovšem kvalitativně tato skladba nijak výrazně neční nad zbytkem desky.
Hysteria nesází na balady a proto i zbylých pět skladeb stojí pevně na rock n`rollovém základu, kde je základem jak energie věcí samotných, tak i slušné melodie, které ze skladeb jako „Good Ol` Times“ (opět zde zaujmou typicky jednoduchá poisonovská sóla) a „Right Between The Eyes“ dělají kvalitní hity stylu, který je sice už třicet let za zenitem, ale to zjevně kapele vůbec nevadí. Sice zde chybí autentičnost a pach hollywoodských ulic, kořalky a levných děvek, ale Hysteria to dohánějí stále se lepšícím rukopisem. Někdy se jim to sice až tak úplně nepovede, jako ve slide kytarou slibně se rozjíždějící „Teacher Next To Me“, ale pozitivní na tom je, že se ani v případě této nejslabší položky alba nejedná o žádný propadák.
„Rock Police“ tak představuje druhou a lepší ukázku talentu těchto Švýcarů. Co v kapele skutečně je, se ale ukáže až na dlouhohrající desce. Zatím je všechno na začátku a ještě bez vyhraněné tváře. Jsou zde slyšet vzory, u nichž se Hysteria inspirovala dobrým způsobem a k této inspiraci se snaží do skladeb propašovat něco svého. Je tak pravděpodobné, že tahle kapela ještě poroste.
|
