S Davidem Reecem to zatím bylo pořád stejné. Neúnavný americký zpěvák by si možná ani nezakládal na tom, že byl na konci osmdesátých let členem Accept a natočil s nimi hrubě podceněnou a nešťastnou desku „Eat The Heat“, ale prostě to byla jeho nejviditelnější epizoda hudební kariéry a bude mu navždy předhazována. A ještě s debutem Bangalore Choir byla tou nejlepší. Reece vydal už dlouhou řadu alb, z nichž se však většina dá označit za průměrná. V poslední době se věnuje jen vlastnímu projektu, který nese jeho příjmení. Co od něj tedy čekat? V podstatě vůbec nic. Každá další deska poluchače jen utvrdila v tom, že Reece je pořád dobrý zpěvák se zajímavým hlasem. To je ale všechno. Moc dobrých skladeb na těch deskách totiž nebylo.
Naděje, že to bude u „Cacophony Of Souls“ jiné, byla malá. U Reeceho se totiž vžilo to, co u Jeffa Scotta Sota, a sice to, že se jedná o výborného vokalistu, ale mizerného skladatele. A stejně jako Soto dokáže někdy alespoň trochu překvapit, u Reece je situace podobná. Jeho předchozí alba, ať už „Compromise“ nebo „Resilient Heart“ byla vcelku mizerná a ukazovala zpěvákovu skladatelskou impotenci v plné nahotě. Jen těžko se hledala výraznější místa, skladby byly psané podle dávného vzorce, ale neměly žádnou sílu nebo energii. „Cacophony Of Souls“ v podstatě mohla jedině překvapit, což se k velkému údivu stalo…
Když posloucháte "Cacophony Of Souls", posloucháte nejlepší Reeceovu hodinku za posledních několik (docela dost) let. Už úvod v podobě „Chasing The Shadows“ naznačuje (přestože je trochu nenápadný), že tentokrát se bude hrát trochu vyšší liga, jelikož ubylo německé urputnosti, kterou v sobě má Reece zakódovánu od dob anabáze u solingenských ocelářů. A že je „Cacophony Of Souls“ dobrá deska víte nejpozději od skladby „Collective Anaesthesia“, které vyloženě prospívá hardrocková vzdušnost a odlhečený kytarový motiv. Sice ve chvílích, kdy kapela rozjede úsměvné kvapíkové tempo se stokrát přežvýkanými maidenovskými harmoniemi, trochu povytáhnete obočí, ale pozitiva u této skladby rozhodně převyšují negativa. Následující titulní věc pak překvapí nejen výborným refrénem, ale i polohou Reeceova hlas ve sloce, v níž jde do míst, kde jsou doma silní vokalisté gothic rocku.
Skvěle zní i balada „Another Life Another Time“, kde udeří do uší opět silný a zapamatovatelný refrén. Jaký to protipól k následující „Metal Voice“, kde sice kytarista Andy Susemihl (ex-U.D.O.) riffuje jak o život, ale skladba patří k tomu největšímu dnu, co album nabídne. Naštěstí náprava je zjednána docela brzy, „Over And Over“ přes nepříliš vydařený úvod vyroste znovu na výborném refrénu. Další vrchol pak Reece prožije ve skvělé „A Perfect World“, které také prospívají úspornější kytary, jež hrají rozhodně mnohem více ve prospěch skladby jako takové, než aby pálily jeden riff za druhým. To se děje v „Bleed“, kde Susemihl sice předvede, že na kytaru hrát umí, nicméně kompozici otevře nefunkčním, bezobsažným riffem, naštěstí skladba dokáže vykvést na dobře napsaném refrénu.
„Cacophony Of Souls“ není deskou bez chyb, ale ty zde dokáží vytlačit mnohem silnější okamžiky. Reece ubral na metalové tvrdosti a přišel v podstatě s hardrockovou deskou, což je poloha, která jeho hlasu a stylu psaní vždy seděla mnohem více. Tohle je cesta, kterou by se tento zpěvák mohl vydat a pokud se tak stane, je pravděpodobné, že se v budoucnu dočkáme ještě dalších minimálně stejně kvalitních desek.
|
