Povídat si s Petrem Jandou o jeho kariéře je jako předčítat příběh celé české rockové hudby. Nestárnoucí guru je v současné době, kdy se nemůže dočasně postavit na pódium, zavřený ve svém studiu Propast, kde vzniká už dvaadvacátá deska Olympicu. Je až neuvěřitelné, že jeho kariéra trvala od padesátých let, které se dnes jeví jako naprostý pravěk. Právě o tom, jak šla léta s Olympicem, se Petr Janda rozpovídal v následujícím rozhovoru, který jsme rozdělili na dvě části. Ono totiž není jednoduché obsáhnout tak neobyčejnou kariéru v pár větách. takže dámy a pánové, pan Petr Janda...
Ve skladbě „Já nejsem zlej“ z desky „Souhvězdí šílenců“ zpíváte: „Já nejsem zlej, jen naštvanej, že jsem tak starej a nevrlej.“ Skutečně si tak připadáte?
Je to samozřejmě nadsázka. Mám malé děti a tam si spíš hraji na „mladíka“! Ale věk cítím, nejen ze svých fyzických možností, ale i z chování okolí. Jsou na mě hodní a kdybych jezdil tramvají, určitě by mě pustili sednout. Už se mi nechce lézt po stromech či čvachtat v kaluži, ale ta představa mě vzrušuje, možná, že si do tý kaluže nakonec skočím.
V současné době pracujete na nové desce. Kde ve svých letech stále ještě berete energii a motivaci na podobnou práci?
Nemám tušení, u mě je to prostě posedlost. Dělám, že se mě to netýká..., to je přesně můj životní postoj.
Měla by novinka navazovat na trilogii „Souhvězdí šílenců“, „Souhvězdí drsňáků“ a „Souhvězdí romantiků“?
Doufám, že ne, že jsem se opět posunul. Po Trilobitu by to mělo být samozřejmě jiný. Snad i tvrdší, ale rozhodně moudrý, zralý a s nadhledem.
Je neuvěřitelné, že jste s kytarou začínal v padesátých letech, vlastně ještě v době častušek. Co pro vás byl ten prvotní impulz začít chtít hrát modernější, západně znějící hudbu?
Častušky jsem nikdy nehrál. Nevzpomínám si, že by se to někomu líbilo. Zatímco rokenrol milovali všichni. První kytaru mi půjčil můj učitel na housle. Pak už to šlo jak po másle. Zanedlouho přišlo Radio Luxembourg a rock and roll, pak Beatles a už to jelo.
Když jste nastoupil do začínajícího Olympicu, už to byla kapela s vizí, jakou pak prezentovala v šedesátých letech?
Kdepak. To byla v podstatě amatérská kapela, která neměla jinou touhu, než hrát pěkně jeden rokenrol za druhým. Už tehdy jsem z toho byl tak zpitomnělej, že jsem na vystoupeních už ani nevěděl, kterej ten rokenrol vlastně hraji. Vše mi to splývalo v jeden. Jak se tak furt šmrdlaly ty osminky, tak jsem někdy na nějakým vystoupení před půlnocí z toho dostal do ruky takovou křeč, že mně vypadlo z ruky trsátko a přestal jsem hrát. Zřejmě už toho ruka měla dost. Taky jsem si říkal, jestli to tak vůbec vlastně chci??
Doba začátku šedesátých let mi přijde u Olympicu trochu zmatená. Kapela měla několik zpěváků, jako třeba Mikiho Volka, Pavla Bobka, Petra Kaplana, Yvonne Přenosilovou nebo Josefa Laufera. Už jste se vy, jako vlastně benjamínek kapely, zapojoval i do sólového zpěvu?
Já neměl žádnou touhu zpívat. Chtěl jsem bejt vždycky skvělej kytarista a později i skladatel. Zpěváků byl dostatek a já se jim do toho plést nechtěl. Dostal jsem se ke zpěvu tak trošku omylem. Chtěli jsme hrát jako Beatles, vyhodili jsme zpěváky a nějak jsme si neuvědomili, že budeme muset zpívat. Mně to šlo dobře, takže jsem později zpíval víc a víc. Nijak mě to zpočátku nebralo, ale zvykl jsem si. Pak už jsem v tom našel i zalíbení a dnes to mám rád.
Kdy došlo k tomu, že jste se stal frontmanem Olympicu?
Právě v té době osamostatnění. Před tím byl kapelník náš saxofonista Míla Růžek náš a s tím jsme se taky rozloučili. Myslím, že hlavní bylo, že jsem jako jedinej uměl noty...
Klasická sestava Olympicu té doby, tedy vy, Pavel Chrastina, Ladislav Klein, Miroslav Berka a Jan Antonín Pacák, vykrystalizovala někdy v polovině šedesátých let. Díváte se dnes na ní jako na tu nejsilnější, jakou v té době Olympic mohl mít?
Byla nejmladší a z historického hlediska udělala hodně dobrý práce. Dodnes hrajeme písničky z té doby a dodnes jsou základem našeho repertoáru. V této sestavě bylo vše nové, první tour, první holky na tour, první vožralecký kamarádství až za hrob, první dusno v šatně atd, to vše nás formovalo. Z mého hlediska to byly nejkrásnější roky v bigbítu.
Album „Želva“ byl přelom. Nejen u Olympicu, ale i v československé populární hudbě vůbec. Považovali jste se tenkrát za průkopníky?
Určitě ne. Nějak nám to nedocházelo. Určitě jsme měli radost, že jsme to natřeli druhým kapelám, ale jinak jsme z toho, řekl bych, neměli žádný význačný pocit. Navíc jsme měli pocit, že to zvukaři zkazili, že to neumějí, atakdále. Deska vyšla v nákladu pěti tisíc a nepamatuji se, že by to bylo v novinách nebo že by se o tom nějak zvlášť mluvilo. Byla taková doba. Vlastně jsme se do toho bolševismu ani moc nehodili.
Myslíte si, že vydání „Želvy“ v takové podobě, v jaké vyšla, pomohlo Pražské jaro nebo by byla stejná, kdyby tehdy nedocházelo k obrodnému procesu?
Ano, myslím si, že doba na konci šedesátých let byla příznivá. Cenzura nejspíš ještě tak trošku fungovala, ale myslím, že jen formálně. Vzpomínám na jednoho kluka z Holandska, přišel za námi a chtěl s námi strašně kamarádit. Pár dní u nás doma bydlel, ale pak přijely tanky a on zmizel. Pak jsme odjeli na jedinou historicky společnou dovolenou do Francie.
Dají se tehdejší skladby „Nikdo neotvírá“ a „Nebezpečná postava“ považovat za jediný skladatelský vklad Františka Ringo Čecha Olympicu?
Ještě napsal něco pro Volka. Franta s námi hrál poměrně krátce a atmosféra v kapele díky němu byla poměrně neklidná. Jednoho dne zmizel do USA s černým divadlem, aniž nám o tom před tím řekl, což nás poměrně zaskočilo, ale z hlediska vývoje Olympicu si myslím, že to bylo dobře. Jeho texty jsem rád neměl.
Srpen 1968 vás zastihl na dovolené ve Francii. Když jste se o několik měsíců později vrátili, cítili jste nastupující tlak vládnoucí moci, který se podepsal i na osudu desky „Pták Rosomák“?
Popravdě ne. Mysleli jsme si, že to bude jen na chvíli a že se vlastně nic nezmění, že to bude takový bububu a pak zase klídek. V době, kdy se po Václaváku proháněly tanky, jsme byli v Paříži, takže jsme ten depresivní pocit z té doby neměli. V Supraphonu už s námi jednali přeci jenom jinak a drželi nám palce. Mimochodem Rosomák se točil od dubna 1968 do prosince.
Ze sestavy pak zmizel nejen Pacák, ale i Chrastina. U Pacáka byl důvod odchodu jasný, chtěl se věnovat jinému druhu umění, ale co Chrastina? Mezi ním a kapelou propukla ponorková nemoc?
To se prostě v kapelách stává. Chrastina už s námi nekamarádil, studoval FAMU a dal nám jasně najevo, že jeho budoucnost je filmařina. Byl fakt nesnesitelnej, že jsme se rozhodli s ním skončit. Vzali jsme Honzu Hausera a odjeli dotočit desku do Paříže. Pacák odešel za dva roky, chtěl prostě malovat, dlouho o tom přemýšlel, a jednou mi řekl, vystudoval jsem AVU, nikoliv konzervatoř. Budu malovat a občas si zahraji s nějakým dixíkem. Pacák byla určitě pro Olympic ztráta, i když si myslím, že do budoucna by nejspíš nestačil..
Na třetím albu „Jedeme jedeme“ sice ještě Pacák hrál, ale začal se trochu vytrácet vklad Ladislava Kleina a po albu ze sestavy zmizel. Byl problém zase v konfliktech nebo jeho hra prostě už nestačila?
Láďa byl můj největší kamarád v kapele. Bohužel jeho hra i zpěv už nestačil. Snažil se jak mohl, ale nešlo to. Když jsem mu dával výpověď, nebylo mi u toho dobře.
Kleinovo místo zůstalo prázdné a kytary jste přebral kompletně vy. Místo toho s deskou „Olympic 4“ přišel Jiří Korn a Petr Hejduk. Opravdu to podle vás znamenalo konec úspěšných dní Olympicu? Mohl za to Korn s Hejdukem?
Oni za to jistě nemohli. Prostě se to nepovedlo. Korn měl tu příšernou Ivetu, kterou jsme museli hrát, ach jo. Hejduk byl srdcem v popu a s tím se prostě nedá nic dělat. Hejdukovy písně jsem hrál s největším sebezapřením. Měli jsme legendárního manažera Bunzela, ale ten si mnul ruce, protože Korn byl populární a šlo to takzvaně samo.
Asi jen kromě „Únosu“ se ale nejednalo o rock n‘rollovou desku. Souhlasíte s tím?
Naprosto. Myslím, že jsem ji nikdy už neslyšel.
Sedmdesátá léta nebyla pro Olympic příliš šťastným obdobím. Do doby, než se objevil Milan Broum, jste měli problémy na postu baskytaristy. Deska „Marathón“ ale byla jako světlo na konci tunelu. Tenkrát jste ovšem vsadili spíše na popovou „Taky jsem se narodil bos“, která zněla odlišněji. Bylo to tím, že jste ji tvořili ještě před Broumovým příchodem?
V té době jsem chodil na Konzervatoř J. Ježka na skladbu a tak jsem skládal spíše pro pány profesory než pro Olympic. Absolvoval jsem v roce 1977 a dva roky jsem ještě skládal na piano, na který ani moc neumím. A pak jsem si řek, že už to stačilo, že to takhle nechci. Popadl jsem kytaru, dal volume napravo a složil "Prázdniny na Zemi".
Zlom přišel právě s „Prázdninami na Zemi“. Co pro vás osobně tahle deska znamená?
Ano, to byl opravdický zlom. Dodnes mě ta deska strašně baví. Jak je to jednoduchý a přitom senzační. Když si uvědomíte, že to vzniklo v atmosféře, že Hejduk to hrát nechtěl, protože ho tam nic nenapadlo a tak jsem mu musel vše napsat do not!
Další trefa do černého přišla s hitovou „Ulicí“. Souhlasíte s tím, že se dá ve skladbě „Já“ vystopovat vliv nastupujícího heavy metalu? Zaregistroval jste už tehdy ten styl?
Jo, "Ulice" byla taky skvělá. To ze mě vylítlo, ani nevím jak. S písní "Já" je to trošku jinak, napsal jsem ji v době , kdy jsem hodně poslouchal Sex Pistols. Spíše bych ji označil za punkovou.
Berete „Ulici“ stejně kvalitní jako „Prázdniny na Zemi“?
Prázdniny byly přeci jenom rockovější.
Pokračování zítra...
|
