Na grunge, tak jak jej znáte z první poloviny devadesátých let, v případě současných Pearl Jam zapomeňte. Sebedestruktivní pachuť tehdejší scény ze sebe tahle slavná kapela setřásla už na konci devadesátých let, kdy se jejich alba začala lišit od slavné úvodní trojice „Ten“, „Vs“ a „Vitalogy“ a postupem času se z ní stala alternativně laděná rocková parta, která nezapomíná na garážové začátky, dávné vlivy punku a pořádnou dávku experimentování. Ruku v ruce s tímto trendem šel sice komerční aspekt kapely trochu k ledu, ovšem kvalitativní stránka věci zůstávala vždy alespoň částečně zachována. Jako jediná z velké seattleské čtyřky tahle kapela všechno přežila a dnes stojí stále pevně na scéně. Sice už s image obyčejných chlápků od vedle, ale pořád při chuti do společného tvoření. To sice tentokrát trvalo poněkud déle, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by se jednalo o nějakou krizi uvnitř kapely. Jak Pearl Jam tvrdili na sociálních sítích, chtěli novou desku nechat uzrát…
Velebit dnes Pearl Jam jako jednu z největších žijících rockových legend považuje určitá část fanoušků za samozřejmost. Je ovšem nutné přiznat, že některé jejich desky (zejména ty z přelomu tisíciletí) nepatřily mezi nejvyhledávanější a proto malý otazník visí nad jakýmkoliv jejich novým dílem. I proto, že je řada jejich příznivců chce vidět ve formě a stylu prvních tří alb, neboť se ještě nedokázala smířit s tím, že klasický grunge už od Pearl Jam uslyší leda na koncertech. Novinka „Gigaton“ tento směr opět podtrhuje. Znovu nejde o pokračování „Ten“ nebo „Vs“, ale o prohlubování dlouholetého trendu, protože Pearl Jam sami chtějí být vnímáni jako průkopníci alternativního rocku a ne grunge.
Takové byly desky „Riot Act“, „Pearl Jam“, „Backspacer“, „Lightning Bolt“, a taková je i novinka „Gigaton“. Oproti zmíněným albům (čest zejména eponymní nahrávce) má ale jednu výhodu. Je živelnější, zní lépe, propracovaněji. Proto slova o uzrávání materiálu nebyla jen mlácením prázné slámy. To už naznačil výtečný singl „Dance Of The Clairvoyants“ jenž ukázal, že současní Pearl Jam mají velkou sílu a výpovědní hodnotu. Nejsou sice nejjednodušší (což nebyli nikdy), ale jsou dobře čitelní, plní nápadů a po delší době zase více stravitelní. I když se „Gigaton“ dvěma Vedderovými písněmi „Who Ever Said“ a „Superblood Wolfmoon“ rozjíždí trošičku strnuleji a toporněji, postupně začne nabývat na síle. Ať už zmíněným singlem „Dance Of The Clairvoyants“ nebo vzpomínkou basisty Jeffa Amenta na dávné seattleské časy „Quick Escape“.
Pearl Jam postupně zatahují své sítě, do nichž chytají posluchače, když do samotného středu desky nasadí dvě naprosto skvělé věci „Never Destination“ a „Take The Long Way“, z nichž stříká energie na všechny strany a z každé noty je cítit znovunabytá radost z hraní. Kapela v tu chvíli hraje přímočaře, s živelnými kytarovými sóly. I „programově smutný“ Vedder se nechává strhnout atmosférou a bičuje se k velkým pěveckým výkonům. Proto nevadí ani ospalá dvojice „Buckle Up“ a „Comes Then Goes“, z nichž první jmenovaná je zahalena do odéru optimistického pohledu, ovšem druhá se noří do dávné melancholie slavných unplugged vystoupení poloviny devadesátých let. Právě tyto čtyři zmíněné skladby prezentují rozmatinou tvář současných Pearl Jam, která je velmi přitažlivá. Vydařený je i konec alba, kdy „Retrograde“, jediný samostatný vklad kytaristy Mikea McCreadyho odkazuje na vliv tradičních amerických písničkářů typu Neila Younga, finální „River Cross“ si opět pohrává s emocemi a spouští stavidla nostalgie. Zde je nejdůležitější sytý Vedderův hlas (také je autorem skladby), který se vznáší nad psychedelickým oparem a melancholickým vyzněním skladby, kde kytary pánů McCreadyho a Gossarda ustupují do pozadí ve prospěch zjitřených emocí.
Z alb v novém tisíciletí je tak „Gigaton“ tou podařenější deskou. Vlastně i v celkovém shrnutí diskografie Pearl Jam bude stát na místech v horní části tabulky. Nepotřebuje totiž navazovat na slavné začátky, ale žije svým vlastním životem. Pearl Jam tak znovu dokazují, proč jako jediná kapela z velké čtyřky přežila bez úhony do dnešních dnů. Tahle pětice se totiž nebojí experimentovat a právě z toho čerpá svou sílu a silné momenty.
|
