Tajemný opar se rozplynul… Nepropustná blackmetalová mlhovina, která halila debutovou desku „M“ projektu Myrkur, toho dítěte půvabné dánské zpěvačky Amalie Bruun, se začala sice už rozpouštět částečně s druhým albem „Mareridt“, ovšem pořád se jednalo o dílo opředené mnoha tajemstvími. Na to ale už tentokrát zapomeňte. Amalie vyspěla, stala se z ní matka a její hudební choutky už nejsou blackmetalové. Přestože její začátky byly spojené s norskou legendou Mayhem, dnes se vydává naprosto jinou cestou. Zamířila přímo ke kořenům tradiční skandinávské hudby, k jejímu lidovému pojetí, kde už není místo pro ostré kytary. Ty nahradily lidové nástroje a čistý a ladný zpěv hlavní protagonistky. Odhodila černý háv, její hudbu projasnilo slunce…
Proto může album „Folkesange“ být pro starého fanouška trochu oříškem. Nemá totiž s předchozími deskami nic společného. A to může nakrásně sama Amalie a i řada dalších černooděnců tvrdit, že black metal vždycky vycházel z tradiční skandinávské hudby. Tady to cítit není. Tím však ani v nejmenším není řečeno, že by „Folkesange“ byla špatná deska. Je prostě jiná. Je třeba si na ní pomalu zvykat, pronikat do ní a dát jí čas. Postupně se ty investované hodiny začnou vyplácet. Tohle album je těžké na pochopení na první dobrou, protože moment překvapení, který přijde hned s úvodními tóny „Ella“ je veliký. A nic na tom nemění fakt, že Amalie své fanoušky na podobný stylový skok připravovala.
Folk a lidová hudba byly sice součástí její tvorby už od samotného začátku, až na „Folkesange“ se tento trend odhaluje v celé kráse, ale i nahotě. Album můžeme považovat za nejdospělejší nahrávku této dánské umělkyně, ovšem na druhou stranu vyvstává otázka, zda takový skok fanoušci vlastně chtěli. Sama zpěvačka to zjevně neřeší a předkládá vyrovnanou kolekci dvanácti skladeb (s největší pravděpodobností složenou z dávných lidových motivů), která nemá žádné vrcholy ani žádná hluchá místa. V případě této desky je třeba poslouchat ji celou na jeden zátah a nevyzobávat určitá místa. V tom je její největší síla. Nejedná se o koncepční album, ale o ucelený soubor skladeb, které propojuje nejen Amaliin zpěv, ale i stejná atmosféra, kde je hmatatelná síla hor, bouřících fjordů, rozkvetlých luk a panenské krajiny severní Evropy.
Nelze proto z celého konceptu zmínit určité skladby, které by byly silnější než ty ostatní. Tak to u této desky nefunguje. U ní platí jediné. Buď vás svou atmosférou zcela pohltí a nebo vás začne nudit. A je jedno, jestli posloucháte svižnější věci nebo závěrečnou „Vinter“, která je díky melancholicky znějícímu klavíru tak křehká, že každou chvíli čekáte, až se roztříští na milion kousků. Záleží na tom, jak k této desce přistoupíte, protože vás dokáže zaujmout jedině v případě, že odhodíte Amaliinu (minulost a jste naladěni na tajemnou romantiku, čistý (skoro by se dalo říct školený) hlas a příjemné, medově znějící melodie. Pokud vám toto neimponuje, vyhněte se „Folkesange“ velkým obloukem.
Tohle album je pro Amalii velkou výzvou. Ukázala se ve zcela jiném světle a jelikož je podle svých slov dnes už jinou osobností než před pěti, šesti lety, je možné „Folkesange“ považovat za logický start nové éry. Ten potenicál, který v podobné hudbě dlouhá staletí tkví, však nebyl vyčerpán zcela. Z alba jsou cítit drobné rezervy, což je na druhou stranu ale pozitivní zpráva, protože Amalie má v budoucnu na čem stavět.
|
