Kdo by o Voodoo Six věděl, kdyby jejich kytarista a zakládající člen Richie Faulkner nenastoupil před deseti lety k Judas Priest a kdyby je Iron Maiden nevytáhli před pár lety jako předkapelu na své turné? Jenže Faulkner byl členem jen několik prvních pár let a stihl s kapelou nahrát dvě alba a předkapela Iron Maiden? Víte, jak to s nimi chodí… Železná panna si už léta vybírá spíše málo známé soubory koketující s hranicí průměrnosti, kterým chce sice v dobré víře pomoci, ale jejich fanoušci většinou právě zmíněné předkapely odzívají a jejich hudba kolem nich proletí jako rychlík. Voodoo Six se z toho nevymykali. Patří mezi kapely, které sice po instrumentální stránce hrají dobře, jejich alba splňují parametry stylu, který balancuje mezi hard rockem a heavy metalem, ale jako skladatelé jsou tito Londýňané takřka průměrní.
Od dob jejich debutu „Feed My Soul“ uplyne příští rok už patnáct let a Voodoo Six za tu dobu ani jednou neprokázali, proč by je posluchač měl považovat za novodobé nositele ostrovních rock/metalových tradic. S každou jejich deskou je to víceméně stejné. Posluchač vždy dostane producentsky i zvukově dobře ošetřenou nahrávku, která není vlastně ani moc sterilní, nicméně nabízí materiál, jenž v porovnání s klasikami žánru nemůže obstát. Nakonec nepomohla ani slibná výměna zpěváka. Dnes v čele kapely stojí Nik Taylor-Stoakes a jeho hlas je zaměnitelný, i přes určité charisma a obstojnou barvu mu chybí větší míra přitažlivosti.
Novinka „Simulation Game“ se snaží oproti tři roky staré „Make Way For The King“ vykročit směrem k větší epičnosti a bombastičnosti (nakolik se na tom podepsala výměna kytaristy Chrise Jonese za Craiga Pricea není známo), ovšem je to spíše na škodu věci. Voodoo Six s těmito aspekty neumějí zacházet tak jako třeba dávní Rainbow, Iron Maiden, ani jako finští Stratovarius (toto porování berte s nadhledem), a spíše se přibližují k jalovému evropskému pojetí power metalu, což dokladuje skutečně nevydařená skladba „Brake“, kterou dusí podivné symfonické manýry a naprosto nefunkční klavírní mezihra, již kapela do věci napasovala snad jen „aby se něco dělo“. Podobně se nepovedl ani otvírák „The Traveller“, v němž úvodní kytary budou jasně evokovat (pravděpodobně nezáměrně) dávnou „666“ od tuzemských Root. Zde Voodoo Six nesvědčí ani změny temp, které působí křečovitě, a absenci kvalitních melodických nápadů zase suplují symfonické prvky…
Ovšem ne všude je tak zle jako ve zmíněné dvojici skladeb (k nim lze doplnit ještě také vyloženě špatnou „Control“). Slušně tito Britové zní v „Last To Know“, když nic neříkající orchestrace vymění za motivy ostrovní lidové hudby, což je kupodivu kabátek, který jim sluší. Nejvíce se však povedly dvě klidnější položky „Never Beyond Repair“ a závěrečná „One Of Us“. Nejedná se o žádné převratné kousky nebo hitové balady, ale o vcelku příjemné skladby, v nichž se klade důraz na práci s melodiemi a barvitější výraz. První sice opět trpí zbytečně bombastickými aranžemi, ovšem druhá je skoro lahůdkový kousek, který nepostrádá gradaci, moment překvapení a napjatou atmosféru.
Přestože si Voodoo Six asi mysleli, že pro ně bude „Simulation Game“ znamenat krok vpřed, opak je pravdou. I když tahle kapela nikdy nepatřila do top třídy, s novinkou si hází trochu klacky pod nohy. Je otázka, zda se jim vyplatí směr, kterým se vydali. Spíše se ještě více ponoří do šedého průměru.
|
