Brát dnes předáka polských čertů Behemoth Nergala jako striktně metalového umělce by bylo hodně úzkoprsé a zcela nedostačující. Samozřejmě, že Behemoth je jeho nejviditelnější a léta jediná štace, jenže za posledních deset let se Nergal vyprofiloval mnohem více. Možná za to mohla proradná leukémie, kterou tento zpěvák nakonec porazil, protože po zotavení se stal mnohem všestrannějším umělcem, než jak se prezentoval na prvotních albech typu „Sventevith (Storming Near The Baltic)“, nebo dospělejších dílech „Demigod“ či „The Apostasy“. Když si odmyslíme jeho trochu kontroverzní účinkování v televizních soutěžích, velice důležitý pro něho byl rok 2016, kdy se dal dohromady s britským kytaristou Johnem Porterem, žijícím v Polsku. O rok později světu představili v jistých ohledech šokující projekt Me And That Man, ve kterém Nergal ukázal svou naprosto odlišnou tvář.
Deskou rezonovaly vlivy Johnny Cashe, Nicka Cavea nebo Jima Morrisona. Vše bylo sice zabalené do temného obalu, který aspoň vzdáleně mohl připomenout Behemoth, ale silný countryový podtext dával desce „Songs Of Love And Death“ naprosto jiný rozměr. Všechno mělo ale krátké trvání. „Museli jsme se rozejít, jinak by to jeden z nás nepřežil,“ okomentoval Nergal svůj divoký umělecký rozchod s Porterem, který se mezitím ze scény poněkud vytratil. Ovšem sám Adam Darski (jak se Nergal ve skutečnosti jmenuje) už nechtěl zastavit projekt, který ukázal jeho druhé hudební já. A jestliže první desku zaštítil svým a Porterovým jménem, má u novinky „New Man, New Songs, Same Shit, Vol. 1“ pod palcem všechno sám. Tedy s plejádou hvězdných hostů…
Ti sice svůj otisk do alba vložili, ovšem Nergalova kontrola nad vším je více než zřetelná. Hraje se totiž podle stejných pravidel jako na debutu a i když chybí moment překvapení a šoku (tedy věci, na které si tento Polák vždy potrpěl), vyvažuje to ještě silnějšími skladbami než v případě „Songs Of Love And Death“. Temná mlhovina se trochu rozplynula, druhé „My Church Is Black“ se nekoná a to hlavně proto, že tentokrát Nergal (až na výjimku v podobě polsky zpívané „Męstwo)“ nechal všechny vokály na hostujících umělcích. To desce dodává pestrost, punc větší hitovosti a pestrosti. Ta jména totiž něco znamenají. Je zde předák Emperor Ihsahn, Corey Taylor ze Slipknot a Stone Sour, Matt Heafy z Trivium, frontman Mastodon Brent Hinds nebo manželská dvojice Johanna Sadonis a Nicke Andersson z Lucifer. A to je jen drobný výčet všech hostujících umělců. Ovšem nejdůležitější je Nergal sám. On drží ty opratě, on určuje, co se bude hrát a právě on dává albu neopakovatelnou atmosféru a pečeť výjimečnosti.
Ten, kdo si oblíbil tři roky starou originální sbírku „Songs Of Love And Death“, bude navýsost spokojen i tentokrát. Ráznou odpověď na to, jak deska bude znít, dá hned úvodní „Run With The Devil“, což je velká chvilka pro zpěváka norských progresivistů Shining Jørgena Munkebye. Přestože tahle skladba je velice silná, teprve hru „New Man, New Songs, Same Shit, Vol. 1“ rozehrává. Deska roste (jak postupem času, tak každým dalším poslechem) a začínají vystupovat čarokrásné momenty, z nich stěžejní je bezpochyby Ihsahnovo „By The River“, okouzlující „You Will Be Mine“ což je hvězdná chvilka Matta Heafyho, nebo čistě countryová a na Nergalovy poměry optimistická „Deep Down South“, kde zpěv přebrala Johanna Sadonis z Lucifer. Pokud však jmenujeme tyto skladby jako reprezentativní vzorky této kolekce, nemůžeme o nich nutně mluvit jako o nejlepších. To by bylo k ostatním velice nespravedlivé. Stejně silné je třeba potemnělé blues „How Come?“, kde zpívá Corey Taylor, „Surrender“ v němž se blýskl kytarista Volbeat Rob Caggiano nebo skoro až caveovská „Coming Home“ se Sivertem Høyemem od norských progresivistů Madrugada.
„New Man, New Songs, Same Shit, Vol. 1“ je velice vyrovnaná kolekce, kterou drží pohromadě pevné Nergalovo pojivo. Může se pyšnit propracovanějšími skladbami než její předchůdce a částečně stále i momentem překvapení, který ještě nevyprchal. I když se stále jedná o Darskiho boční projekt, získává s touto deskou ještě větší vážnost. Teď už jej nelze přehlížet, i když ortodoxní fanoušci Behemoth jej pravděpodobně budou stále nenávidět.
|
