Můžeme se dohadovat, do jaké míry jsou tihle Švédové tendenční a jak moc je jejich moderní (power) metal kompatibilní s upřímnou autorskou výpovědí. Můj amatérský psychologický odhad by pro Dynazty nedopadl úplně pozitivně, na druhou stranu přiznávám, že si mě tahle kapela dokáže celkem snadno přitáhnout ke svému hudebnímu tělu. Švédští autoři jsou totiž schopni složit zatraceně chytlavé melodie, u kterých je jakékoli kritické remcání okamžitě zapomenuto.
Kdybych měl kupříkladu nové album "The Dark Delight" hodnotit podle skladby "Waterfall", nebudu se dvakrát rozmýšlet nad udělením desítky. A to přesto, že v daném songu zazní dnes tolik zprofanované disco-beaty, které mě jinak zhusta dupou po nervové soustavě. Jenže do toho zároveň hraje nádherný melodický motiv, jenž klouže po emotivně vypjaté dramatické hyperbole a který je v závěru písně ještě dokonale vygradován. Tuhle úmyslně patetickou hru hltám každým nádechem a Švédům za ni tleskám ve stoje.
V těsném závěsu stojí podobně vyústěná závěrečná titulka, pak orchestrálně rozprouděná "Paradise Of The Architect". Za nimi pochoduje píseň "The Black" s jasnější powermetalovou strukturou, polobaladický "Hologram" a "From Sound To Silence" s dobře využitým harshem hostujícího Henrika Englunda ze spřáteleného spolku Amaranthe. Ve většině skladeb každopádně správně secvakla autorská energie a i ty potenciálně nejvycpávkovější kousky nakonec obsahují nějakou "záchrannou" pasáž - genericky rozjuchanou "Heartless Madness" např. zvednou povedená sóla, uměle vnesený folk v "The Man And The Elements" zase svobodomyslný refrén. Výraznější slabinou jsou zmíněné duc-duc rytmy nebo přepálená padesátiminutová stopáž, jistotou naopak zpěv Nilse Molina, jenž si hravě poradí s lecjakou zapeklitější harmonií. Novinka Švédů je přístupná pro příznivce melodického metalu, moderny i poweru, což je kombinace, která se nepovede namíchat každému.
|
