O aktivitách Marty Jandové v posledních letech si každý může myslet leccos, ať už se to týká účasti v muzikálech rozličné kvality, soudcování v různých obdobách SuperStar (kde platila za tu rozumnější porotkyni), účinkování v nováckých mýdlových operách, duetů s tuzemskými umělci, kteří nestojí vlastně ani za zmínku nebo vydařeného (avšak veskrze popového) alba „Barvy“ z roku 2018. Po návratu do České republiky, kde se tato zpěvačka vdala a stala se matkou, šla totiž její kapela a bezesporu nejslavnější štace Die Happy tak trochu stranou. Mluvilo se o rozpadu, o složitém vztahu Jandové a kytaristy Thorstena Mewese (ten byl jejím prvním manželem) kolovaly po internetu různé zkazky, ovšem šestileté mlčení je rázem u konce.
Die Happy byli ve své době protežovaná a velice dobrá kapela, která rozhodně netěžila jen z toho, že otcem Marty je legendární frontman Olympicu Petr Janda. Svou slávu si vydřeli od základu, neboť začínali v první polovině devadesátých let jako jedna z mála klubových kapel na rockové scéně jižního Německa. Nasedli na tehdy moderní vlnu alternativního rocku a jejich mládí jim dovolilo i trochu grungeové melancholie a zbytku glammetalového pozlátka, ale postupem času se z nich stala vyspělá rocková kapela, která v sobě stále měla alternativní vlivy, ale i patřičný nadhled, jež jim zaručoval poslouchatelný univerzální sound. Marta je navíc dobrou zpěvačkou a její specifický hlas Die Happy odlišoval od konkurence. Průlom na světovou scénu se sice až tak úplně nekonal, ale kapela s deskami „Beautiful Morning“ a „The Weight Of The Circumstances“ dosáhla velice slušného renomé, druhou jmenovanou navíc poháněl velký hit „Big Boy“. Marta Jandová rázem hostovala v programu kapel jako Dog Eat Dog, Apocalyptica či In Extremo a Die Happy stáli na svém vrcholu.
Následující léta sice trochu jejich slávu i nadšení zmírnila, ale během nich si Die Happy našli pevné místo na scéně a i když poslední dobou spíše mlčeli, rozhodně se na ně nezapomnělo. I když poslední deska „Ever Love“ vyšla už před šesti lety, novinka „Guess What“ se objevuje bez většího mediálního humbuku. Za to však může především vytíženost Marty Jandové ve výše jmenovaných projektech. Za klasickými deskami totiž „Guess What“ nijak zvlášť nezaostává. Nabízí jakési shrnutí toho, co tahle kapela za bezmála třicet let kariéry dosáhla. Nereflektuje příliš dřevní začátky, ale představuje to, co od kapely čekají příznivci jejích nejslavnějších desek. Z novinky je totiž cítit jednak snaha o co nejdokonalejší sound, ale i o hitovost, která Die Happy v minulé desetiletce trochu chyběla.
Není tu sice druhá „Big Boy“, tedy hit, který by byl na první dobrou ránou mezi oči, ale je tu řada vydařených skladeb, které mají podobné ambice. Deska využívá klasického schématu, kdy kapela na začátek zařadila útočnou titulní věc, která však teprve rozehrává její hru, aby následující „Kiss Me“ vsadila spíše na vzdušnější aranže a nápaditou kytaru, která už nepotřebuje tolik riffovat jako v titulní věci (tedy kromě předrefrénové části) a nabízí spíše více alternativní pohled na věc. Největší hit si Die Happy tentokrát nabídli v „Here I Am“. Ta má všechny atributy klasické skladby Die Happy, nechybí houpavá sloka, optimistická nálada a zpěvný refrén se silnou melodií. Celá první polovina alba je důrazná a silná. „Love Suicide“ může s trochu fantazie připomenou snové nálady The Smashing Pumpkins, kde nechybí ani popové ambice a „No Tomorrow“ je energickou, skoro až punkovou věcí, kde kromě silného refrénu hraje prim velmi optimistická nálada.
Na druhou stranu „Give Me A Break“ a „Story Of Our Life“ jsou trochu tuctové záležitosti, kde sice je stále znát profesionální přístup kapely, ale stěžejní nápady jako kdyby této čtveřici docházely. Zcela nepřesvědčí ani „Die My Baby“, na kterou se sice sázelo, ale kapela jí nedokázala dát potřebný drajv, který se rozmělňuje v unylé sloce a zbytečně útočném refrénu. Lepší tvář nastaví „Trippin`“, kde zaujme futuristické echo před nástupem na přesvděčivý refrén, který je sám o sobě dostatečně silným. Sympatickou, i když nijak výjimečnou tečkou je závěrečná „Letter To A Friend“, která se pocitově vrací do devadesátých let a čerpá z tehdejších nálad, pocházejících se Seattlu nebo zasmrádlých losangeleských klubů.
Comeback Die Happy se tak odehrál se ctí a kapela může být s „Guess What“ spokojena. Spokojeni budou i fanoušci, přestože výbuchu supernovy se znovu nedočkají. Odměnou za šestileté čekání je jim poctivá práce, která čerpá z toho lepšího, co kdy tahle česko-německá kapela vytvořila. Důležité na „Guess What“ také je, že i vzhledem k řadě nedávných aktivit Marty Jandové je to deska uvěřitelná a dobře poslouchatelná.
|
