Za třicet let na scéně je švédský zpěvák a kytarista Conny Bloom velice zkušeným a respektovaným muzikantem. Když před dávnými lety založil kapelu Electric Boys, působila na skandinávské scéně jako ojedinělý zjev, neboť míchala hard rock s vlivy funku, glam punku a příchutí časů The Rolling Stones, New York Dolls či Hanoi Rocks. Právě ke svým letitým oblíbencům Hanoi Rocks Conny nakonec nastoupil, aby ústřední dvojici Michael Monroe – Andy McCoy doprovodil až do konce kariéry této kultovní finské kapely. Pro někoho tak možná navždy zůstane „jen“ nástupcem Nastyho Suicidea, pro řadu dalších je ale svérázným umělcem, který dnes opět stojí v čele Electric Boys a navíc pokračuje v sólové dráze, na které právě vydal album „Game! Set! Bloom!“, nazpívané v mateřské švédštině. Navíc je velice sympatickým a přístupným člověkem, se kterým byla radost dělat následující rozhovor...
Jak vnímáš hardrockovou nebo hairmetalovou scénu ve Skandinávii. Je ten boom, který přišel před lety, už pryč?
Jistě, ve Švédsku je hodně metalových kapel, ale neřekl bych, že je tu něco jako klasický hair metal. O tom skutečně nic moc nevím. Pokud ale můžu mluvit za svou tvorbu, tak my máme specifický zvuk a jedinečné vibrace než jiné švédské kapely. Rozhodně nejsme hair metal.
Souběžně s Electric Boys se věnuješ i sólové kariéře. Proč jsou poslední dvě desky nazpívané ve švédštině?
Je to hlavně o pocitech a inspiraci. Ve chvíli, kdy jsem začal psát texty ve švédštině, jako kdyby se mi otevřely nové, velké dveře a všechnu najednou bylo tak jednoduché.
Mohl bys popsat v čem je odlišný přístup ke skládání pro Electric Boys a pro tvá sólová alba?
Electric Boys jsou mnohem více hardrockoví a hlasitější. Kdežto moje samostatné věci jsou založeny více na dynamice a vintage stylu. Blíží se k hudbě šedesátých a sedmdesátých let.
Novinka „Game! Set! Bloom!“ se trochu liší od poslední „Fullt Upp“ svou pestrostí. Budeš i nadále dávat větší prostor klávesám a dechovým nástrojům?
Nebráním se ničemu. Použiji jakýkoliv nástroj, o kterém si v tu chvíli myslím, že skladbě přidá. Je to hodně o produkci a o tom, jak udělat konkrétní skladbu co nejzajímavější.
Přijde mi, že „Game! Set! Bloom!“ je také mnohem bluesovější. Jsi ty sám duší bluesman?
Nebo je to možná i tak, že přišel čas na blues. Jako kytarista jsem hodně bluesově založený, jen jsem se během let vyvinul i do dalších směrů, do dalších teritorií.
Když se vrátím do osmdesátých let, tak Electric Boys se hodně vymykali tehdejší skandinávské scéně a kapelám jako Europe, TNT nebo Treat. Vnímali jste, že jste jiní?
Naprosto jiní. Připadali jsme si tenkrát na té scéně jako nějací vetřelci. Jako z jiného světa.
S debutem „Funk-O-Metal Carped Ride“ jste měli blízko ke komerčnímu průlomu. Proč nepřišel?
To je otázka…, o tom se dnes můžeme už jen dohadovat. Myslím si ale, že singly byly vypuštěny v nesprávném pořadí a vlastně i samotné načasování alba bylo už trochu nešťastné.
Proč se Electric Boys po desce „Freewheelin“ rozpadli?
Protože nahrávací společnost tenkrát do nahrávání vložila hrozně moc peněz a pak už nezbyly žádné na propagaci desky samotné. V tu chvíli jsme se cítili, jako kdybychom už poháněli kupředu mrtvého koně.
Jaká byla tvoje vize, když jsi s albem „Titanic Truth“ nastartoval v roce 1996 sólovou kariéru?
Moje vize byla jednoduchá: Všichni mi vyližte prdel! (smích) Byl jsem nasraný, celý byznys byl totálně dokurvený a tak jsem se s dalšími muzikanty zavíral do studia, kde se dělali nekonečné jamy. Byl to ten nejdelší jam, jaký jsem zažil. Trvalo to možná rok. Nedá se vůbec mluvit o komerčních věcech. Šlo o skladby do tří minut a žádné sračky okolo, hráli jsme jen hudbu, která nám šla přímo od srdce. Bylo to pro mě všechno úplně nové. Nakonec jsme udělali pár koncertů a rozešli jsme se, ale účel byl splněn, zklidnil jsem se. Potom jsem už byl zase připravený pracovat na velkých věcech.
Velký zlom přišel v roce 2004, když jsi nastoupil do Hanoi Rocks. Byl jsi předtím jejich fanoušek?
Jasně! Je těžké popsat, jaký tahle kapela měla kdysi dopad, pokud jsi to sám nezažil a nebyl tenkrát u toho. Udělali rock n`roll nebezpečnějším a mnohem více vzrušujícím. Je proto hodně jednoduché, proč byli velkou inspirací pro kapely jako Guns N`Roses.
Bylo složité u fanoušků obstát jako nástupce Nastyho Suicidea?
Ne. Hodně tomu pomohlo, že jsme přátelé už dlouhou dobu. Nasty odvedl velký kus práce a dělal to skvěle. Ale já to zase dělal po svém.
Jakou měrou ses jako autor podílel na deskách „Another Hostile Takeover“ a „Street Poetry“? Nebo bylo všechno dílem Michaela Monroea a Andyho McCoye?
Připojil jsem se k Hanoi těsně před dokončením „Another Hostile Takeover“ a proto jsem na desku přidal skladatelsky jen pár drobností. Nic velkého. U „Street Poetry“ to bylo jiné, to byla naprosto skvělá doba. Tenkrát přišel Andy (McCoy, kytarista Hanoi Rocks, pozn. aut.) a povídá: „Máš nějaké nápady?“ a já mu ukázal, co jsem měl připravené. Tak jsme začali pracovat na pěti mých věcech, které nakonec skončily na desce. Tenkrát byla cítit ta magie celé kapely.
Proč se Hanoi Rocks v roce 2009 rozpadli? Chtěl Michael Monroe znovu na sólovou dráhu?
Bylo hrozně moc důvodů, proč to skončilo. Ale myslím si, že tím hlavním bylo to, že Michael a Andy byli v Hanoi tááááák dlouhou dobu, že už chtěli něco jiného. Chtěli asi pocítit zase novou inspiraci a proto se Hanoi Rocks rozpadli.
Mohl rozpad Hanoi Rocks za obnovení Electric Boys nebo byste se dali dohromady, i kdyby Hanoi Rocks pokračovali dál?
Hanoi jsem věnoval po dobu svého působení celý svůj čas a když to najednou skončilo, tak jsem přemýšlel, co budu dělat dál. Zjistil jsem, že mi zase chybí sólový zpěv a chtěl jsem hrát něco, co bylo hudebně blízké tomu, co jsme dělali s Electric Boys. Zeptal jsem se Andyho (Christella, basisty Electric Boys a Hanoi Rocks, pozn. aut.), jestli by do toho šel znovu a on odpověděl, že rozhodně. Pak přišel Niclas Sigevall a a Franco Santunione, a bylo to...
Myslím si, že vaše nová alba, hlavně „Starflight United“ a „The Ghostward Diaries“ jsou vyspělejší než desky z devadesátých let. Souhlasíš s tím?
No to by tedy měly být (smích). Ale nikdy si nic předem striktně neplánujeme, nejsou žádné jasné formule a pravidla. Píšu jen písničky a ty nejlepší pak skončí na desce.
Myslíš, že do budoucna může spolu fungovat tvoje sólová dráha a Electric Boys? Nebo chystáš ještě další projekt?
Všechno vedle sebe fungovat může, tyhle světy se nesrážejí, protože styl obou dvou je zcela odlišný. Chce to jen podrobné a dlouhodobé plány ohledně koncertů a turné. Teď to funguje jak má…
|
