Po předloňském skvělém albu „What Happens Next“ se od Joe Satrianiho očekávalo mnohé. Deska z roku 2018 se totiž stala jakýmsi novodobým milníkem Satrianiho kariéry a to nejen proto, že na ní účinkovala hvězdná rytmika Glenn Hughes (baskytara) a Chad Smith (bicí). Přestože staromilec bude stále argumentovat alby „Surfing With The Alien“, „Flying In A Blue Dream“, „The Extremist“ nebo „Time Machine“, které udělaly ze Satrianiho kytarovou těžkou váhu, i ten největší škarohlíd musel uznat, že předloňská deska se těmto albům ve velké řadě okamžiků vyrovnala. Bylo znát, že Satriani chytil druhý dech a že se i přes svůj věk rozhodně nechystá do důchodu. Možná proto novinka „Shapeshifting“ přichází na trh vcelku brzy. Ale Satriani nikdy nepatřil k těm umělcům, kteří by seděli s rukama v klíně a na jejich nová díla se muselo čekat několik let…
Kdo zná diskografii tohoto šestistrunného střelce z New Yorku, ví, co může čekat. Dávný učitel takových kytaristů jako Steve Vai, Kirk Hammett, Andy Timmons nebo Alex Skolnick totiž zásadně už svůj styl nemění, což může být dvousečné. Na jednu stranu uchrání své příznivce před nechtěným překvapením, na druhou stranu tím už definitivně pozbyl status inovátora a objevitele. Jenže on má už dávno své jisté a předkládá to, co v danou chvíli považuje za nejlepší. Někdy má naprosto skvělé nápady, v nichž ohromí svým procítěným feelingem, jindy je na tom trochu hůř a přežvykuje nápady ze starých dobrých časů. Na „What Happens Next“ šlo o výtrysk obrovské inspirace a gejzír tónů, umocněný genialitou všech tří zainteresovaných muzikantů. Na „Shapeshifting“ se spíše vrací k formě pět let staré desky „Shockwave Supernova“. Což není špatně, ale přece jen před dvěma lety bylo (podstatně) líp.
„Shapeshifting“ je dalším albem do uchvacující Satrianiho diskografie. Nic víc, nic míň. Devětadevadesáti procentům světových kytaristů by stačilo tohle k nebetyčnému štěstí, ovšem co se týče Satrianiho, tolik důvodů k radosti tady zase není. „Shapeshifting“ je velice dobrá deska, která (jako další alba tohoto umělce) se na poměry instrumentálních alb skvěle poslouchá, ale tentokrát nedojde na větší množství zásadních momentů. Nejvýraznější položky má totiž tahle nahrávka jen dvě. Jsou jimi klasická satrianovská „hitovka“ „All My Love“, jež nabídne nejsilnější melodie, a pak „Here The Blue River“, která v závěru alba upouští od tradičního, ponejvíce hardrockového schématu a čerpá z takových stylů, jako je blues nebo reggae. Slušně je pojatá i „Ali Farka, Dick Dale, An Alien And Me“, kde dojde na citace zmíněných umělců, ať už je to zesnulý bluesový mág z afrického Mali, či americký surfrockový střelec, stejně jako hardrocková titulní „Shapeshifting“.
Satriani se i tentokrát snažil o barvitou desku a proto například „Perfect Dust“ využívá odkazu šedesátých let, na který se roubuje svojsky zahraná kytara a „Falling Stars“ zase tepe na jemnější romantičtější strunu, v níž hlavní protagonista využívá táhlých a tklivých tónů. Jako ozvláštnění působí i závěrečná „Yesterday`s Yesterday“, kterou uvede tajemné hvízdání. Po něm ovšem nenastoupí „zpívající“ kytara, ale hlavní slovo přeberou akustické tóny, jako kdyby Satriani chtěl zamířit směrem k renesanční tvorbě Ritchieho Blackmorea, kterého kdysi nahradil v Deep Purple. Pak se zde však najdou místa, v nichž už jako kdyby Satriani neměl čím překvapit, zaujmout nebo dokonce nadchnout. Extatických vrcholů je proto na „Shapeshifting“ mnohem méně než bylo na minulém albu.
„Shapeshifting“ je pořád dost dobrá deska na to, aby mohla být v jedné diskografii s klasickými nahrávkami zmíněnými v úvodu recenze. Satriani znovu ukazuje, že prostě špatné album nikdy nenatočí a i když tentokrát zvolil spíše rutinní přístup, pořád ještě dokáže své konkurenci s přehledem ukazovat záda.
|
