Že vedle sebe můžou fungovat Mercyful Fate i kapela samotného Kinga Diamonda bylo v roce 1996 už naprosto jasné. Rok předtím si Mercyful Fate dali krátkou pauzu a King znovu rozjel sólovou kariéru, album „The Spider`s Lullabye“ však znamenalo částečné zklamání a to hlavně proto, že nenabídlo ucelený příběh, na jaký byli fanoušci zvyklí. Album navíc znamenalo zklamání i v prodejních číslech, ovšem když si člověk uvědomí, že byla polovina devadesátých let a na košaté hrůzostrašné vyprávění nebyly masy posluchačů vůbec zvědaví, nebyl na tom King Diamond zase tak špatně. Bezesporu ale zažíval umělecký přetlak, protože na začátku roku 1996 nastoupil znovu do studia. Nejprve s Mercyful Fate, se kterými vytvořil album „Into The Unknown“, aby pak plynule přešel k práci na další sólovce.
Diamond nakonec nezměnil sestavu z minulého alba, přestože mezi fanoušky převládal názor, že by bylo dobré vrátit do hry muzikanty z konce osmdesátých let. To ale King kategoricky odmítal. Jediný z bývalých spoluhráčů, s kým neměl problém, byl bubeník Mikkey Dee. Ten však po epizodě s Donem Dokkenem čerstvě posílil Motörhead a tak nemohla být o jeho návratu řeč. Proto spolu s Diamondem do studia nastoupil ze starých časů opět pouze kytarista Andy LaRocque, který se jako spoluautor podepsal pod pět skladeb ambiciózního díla „The Graveyard“. Na něm se King poučil z „The Spider`s Lullabye“ a nabídl opět ucelené koncepční dílo, kterým chtěl navázat na slavné desky z osmdesátých let. Tentokrát sám sebe situoval do role uprchlého chovance ústavu pro duševně choré.
Jednu z hlavních rolí v příběhu má starosta McKenzie, člověk zvrácený a nemorální, který zneužívá svou vlastní dceru Lucy. Při tomto jeho počínání jej King přistihne a starosta ho nechá zavřít do blázince Black Hill Sanitarium. Z toho ale King po letech uteče, a aby se skryl před policií, začne pobývat na hřbitově, kde plánuje pomstu. Je posedlý pověstí, že pokud zbaví hlav lidi, kteří hřbitovem projdou, bude jejich duše žít dál. S touto myšlenkou unese i starostovu dceru Lucy, která na hřbitově musí sledovat, jak King kope sedm hrobů. Tím rozehrává hru, do které vtahuje McKenzieho, který má o půlnoci přijít k branám hřbitova. King za zpěvu ukolébavky Lucy ukládá do jedné rakve a McKenziemu po příchodu sděluje, že má tři pokusy na to, aby v sedmi hrobech svou dceru našel. Třetí pokus je úspěšný, ale to už je McKenzieho osud zpečetěn, protože King jej plánuje pohřbít v právě vyhrabaném hrobě. V tu chvíli, ale zasahuje zachráněná Lucy, která nechtěně rozbije okno kaple a padající kus skla setne Kingovi hlavu. Živá Kingova hlava ale láká Lucy a prosí ji, aby neopouštěla jeho duši. Dívka to splní a odnáší si v batohu Kingovu hlavu, aby s ní mohla už navždy žít...
Hrůzostrašným pojetím příběhu se (spolu s „Them“) stává „The Graveyard“ nejtemnějším příběhem, který do té doby Diamond posluchačům předložil. Přizpůsobil mu i hudební složku, která je oproti „The Spider`s Lullabye“ tvrdší a děsivější. Tomu odpovídá nejen titulní intro, ale i větší množství podobně laděných skladeb, které dotvářejí silnou, skutečně hřbitovní atmosféru. Ovšem album samozřejmě nejvíce stojí na klasických skladbách, z nichž je pravděpodobně nejsilnější úvod „Black Hill Sanitarium“ a „Waiting“, kde se Diamond dokonce vyrovnává svým výkonům z druhé poloviny osmdesátých let. Album i přes jemnější a progresivnější momenty, jako je třeba “Heads On The Wall“ či „Digging Graves“ (zde atmosféra dopadá na posluchače ještě tíživěji, protože kapela přizpůsobuje tempo skutečnému kopání hrobů) drží neuvěřitelně při sobě, jako tmel působí předěly „Whispers“, „Daddy“ a „Up From The Graves“
Trochu se sice rezignuje na tradiční melodičnost, kterou oplývala například slavná „Abigail“ (což byla věc, která byla v době vydání „The Graveyard“ asi nejvíce vyčítána), ovšem tentokrát je tento prvek spíše k dobru věci, protože tvrdé LaRocqueovy riffy k povaze alba sedí lépe než melodické vyhrávky a zpěvná, košatá sóla (i když vyhrávky Herba Simonsena ve „Waiting“ patří ke klenotům alba) a uhlazenější melodie. Jako kdyby se chtěl King přizpůsobit době vzniku, která velela k větší tvrdosti a jisté zvrácenosti. Hudba (o vokálním přednesu hlavního protagonisty ani nemluvě) je však i nadále snadno rozpoznatelná a specifická. Nedá se mluvit o tom, že by King na „The Graveyard“ měnil styl, jen používá výrazové prostředky, které se hodily k polovině devadesátých let.
Po „The Spider`s Lullabye“ (i albu Mercyful Fate „Into The Unknown“, které vyšlo pouhý měsíc před „The Graveyard“) se mohlo mluvit o jistém úpadku v Diamondově tvorbě. To však „The Graveyard“ naprosto vyvrací, protože spolu s ním se King vrací v plné síle a k albům z osmdesátých let přikládá stejně hodnotný kus. Po vydání sice „The Graveyard“ rozdělilo tábor příznivců dánského šílence na dva tábory, z nichž jeden mluvil stále o docházení inspirace a dobrých nápadů, a kdežto druhý kontroval, že Diamond předložil jedno ze svých nejlepších alb. Čas se přiklonil spíše na stranu druhé skupiny, protože postupem let se z „The Graveyard“ stala skutečná klasika Diamondovy diskografie.
|
