Tempo druhé poloviny devadesátých let bylo pro King Diamonda šílené. Přestože Mercyful Fate směřovali ke svému konci, v roce 1998 vydali ještě předposlední (a pravděpodobně nejméně podařené) album „Dead Again“, Diamond se stále více soustředil na svou vlastní kariéru, dokonce vykřikoval, že si dovede představit koncerty, kde vystoupí jako hlavní hvězda a Mercyful Fate budou hrát v jeho předprogramu. Tím byly jasně dány priority. V Mercyful Fate stejně po rozchodu s kytaristou Michaelem Dennerem v polovině devadesátých let panovala jakási podivně neklidná atmosféra a Diamond tak svou vlastní kapelu začal čím dál častěji používat jako ventil. Navíc měl v diskografii čerstvé album „The Graveyard“, se kterým se po nepříliš přesvědčivé nahrávce „The Spider`s Lullabye“ vrátil ke koncepčním hororovým příběhům, čímž se začala jeho popularita postupně vracet do dob druhé poloviny osmdesátých let, kdy stál na svém nepopiratelném vrcholu.
Musel však také čelit personální změně v kapele. Kapelu krátce po vydání „The Graveyard“ opustil bubeník Darrin Anthony, kterého nakonec nahradil John Luke Hebert. Stále větší otazník visel i nad kytarovým postem Herba Simonsena, jenž se netajil tím, že hodlá kapelu brzy opustit. Nakonec však do studia na přelomu zimy 1997 a 1998 nastoupil, přestože většina kytarové práce připadla na Andyho LaRocquea. Na výsledku alba je to trochu znát, protože po tvrdším a modernějším znění „The Graveyard“ se „Voodoo“ stylově více přibližuje albům z osmdesátých let. Příběh však rozplétá zase trochu jiný…
Diamond jej tentokrát zasadil do Ameriky začátku třicátých let, kdy dům po knězi kultu voodoo Jeanu LeNoirovi, který zemřel na přilehlém hřbitově, kupují mladí manželé Sarah a David Laffayetovi. Ti jednu noc odhalí podivnou věc, když na hřbitově vidí čtyři osoby – doktora LeCroixe, sluhu Salema, Madamme Saritu a Lulu Chavalier – jak za tajemného zvuku bubnů praktikují voodoo rituál. Ty zvuky je pak pronásledují ve dne, v noci, až se rozhodnou hřbitov u svého domu zlikvidovat. S myšlenkou se svěří Salemovi, který je však od toho počínání zrazuje se slovy, že je za to duch LeNoira zničí. Salem pak záměr Laffayetových prozradí doktorovi LeCroixovi. To má být pro mladé manžele konec. Salem jim následující den namíchá lektvar a oba začnou trpět podivnou nemocí. Sluha je znovu varuje, že kdo bude chtít odstranit hřbitov, bude zničen a jeho duše nikdy nenajde klid, k čemuž jim má pomoci i vyvolaný duch barona Samediho. Ten přikáže Salemovi, aby spící Sarah posypal popelem ze hřbitova. Žena pak začne mluvit neznámou řečí, kvůli čemuž příjíždí do domu exorcista Malone, ale i Lula Chavalier. Ta Sarah dává kříž barona Samediho, jímž Sarah napadne Maloneho. Následuje zjištění, že Salem je už dávno mrtvý sluha, pohřbený na onom hřbitově a že se po domě pohybuje jeho duch. Laffayetovi se z domu odstěhují, ovšem po čase se Sarah narodí miminko, které začne mluvit také onou neznámou řečí…
Po stránce lyrické se opět jedná o excelentní dílo, přestože King už začíná některé motivy (starý dům obývající mladí manželé jako v "Abigail") opakovat. Ale i tak má „Voodoo“ strhující scénář, který tentokrát ční nad hudební složkou. Přestože si kapela slibovala větší pestrost od zapojení basisty Chrise Estese do skladatelského procesu, opak je v tomto případě pravdou. Oproti „The Graveyard“ jako kdyby docházelo k menšímu opotřebení materiálu a nedostavují se tak silné nápady. To ale neplatí pro titulní „Voodoo“, kde kytarovým sólem přispěl Dimebag Darrell z Pantery. Ta je bezesporu nejsilnější položkou celé kolekce, které vyloženě prospívá zvuk šamanských bubnů, ale i sekané kytarové riffy, jenž jsou sice trochu na úkor melodičnosti, ale v tomto případě jsou velmi působivé.
Mezi lepší položky lze zařadit rychlou „LOA House“, která desku startuje po (opět) výborném intru „Louisiana Darkness“, plíživou a znovu vrchovatě temnou atmosférou naplněnou „Sarah`s Night“ se údernými riffy a houpavou „Cross Of Baron Samedi“, které je rozhodně její pomalejší tempo devizou. Ovšem co se týče kompletního alba, není hudebně tak přesvědčivé jako „The Graveyard“ nebo věci z osmdesátých let. Jako kdyby se na skladbách typu „Life After Death“, Salem“ nebo „The Exorcist“ začínalo podepisovat obrovské pracovní tempo, které Diamond v té době nasadil. Zdánlivě je sice všechno v pořádku, ovšem soustředěnější poslech odhalí fakt, že nápady tentokrát nejsou tak silné a skladby samotné nedisponují tak přesvědčivými motivy, jak bylo v minulosti zvykem. Ovšem někam k průměru deska samozřejmě nepadá. Navíc v tomto případě zafungoval i fígl s neuzavřeným koncem, který byl v devadesátých létech (od doby, co jej použila Nirvana na „Nevermind“) využívaným, i když už notně otřepaným prvkem. U „Voodoo“ ale funkci plní, když se po zhruba sedmi minutách ticha ozve tajemný hlas, který cosi vypráví… pozpátku, přesně tak, jak mluvila Sarah a její dítě.
O nějakém vyklízení pozic se mluvit nedá. „Voodoo“ však naznačila, že nejlepší dny King Diamonda jsou už pravděpodobně pryč. Ubralo se na tvrdosti, která dominovala na „The Graveyard“ a vrátilo se o několik let zpět. Ale s materiálem, který kvality konce osmdesátých už nedosahoval.
|
