Kvůli dvěma věcem se na irskou kapelu The Boomtown Rats dosud nezapomnělo. Za prvé je to jejich hit „I Don`t Like Mondays“, který dodnes zná řada rádiových stanic a pak je to samotná osoba frontmana Boba Geldofa. Ten mnohem více než jako vůdčí osobnost The Boomtown Rats (a vlastně i jako sólový umělec) proslul tím, že v roce 1985 dal dohromady megalomanskou akci Live Aid. Ta už dávno vstoupila do dějin, jak svým bohulibým záměrem, který vydělával peníze pro hladovějící africké děti, tak i plejádou těch největších světových hvězd, jako jsou Led Zeppelin (jediný jejich reunion v osmdesátých letech po smrti Johna Bonhama), The Who, Queen, Sting, The Rolling Stones, Judas Priest, Black Sabbath a řada dalších. Na Live Aid vystoupili i The Boomtown Rats, ovšem pro ně to znamenalo labutí píseň. Brzy po akci se totiž kapela rozpadla a Geldof se vydal na sólovou dráhu.
Na té se mu ale až tak úplně (jak si po kreditu získaném na Live Aid představoval) nedařilo a proto musel na koncertě stále dokola přehrávat „I Don`t Like Mondays". V comeback The Boomtown Rats ale nikdo nedoufal. Přece jen dráha kapely byla ohraničena lety 1975 a 1986, kdy tahle parta zapadala spíše k britské punkové scéně a do dob, kdy světu vládl metal a glam, se už moc nehodila. Nebyla sice čistě punkovou záležitostí jako Sex Pistols nebo Ramones, ale té subkultuře vděčila za dost. Alespoň ve svých začátcích, na prvních dvou deskách „The Boomtown Rats“ a „A Tonic For The Troops“, kdy ještě zachytila ducha doby a na ostrovní klubové scéně byla velice slušnou záležitostí. Průlom pro ni přišel v roce 1979, kdy vydala trochu odlišné, dalo by se říct až novovlnné album „The Fine Art Of Surfacing“, kde byl právě zmíněný hit „I Don`t Like Mondays“ a zdálo se, že The Boomtown Rats mohou tvořit dobrý a pro řadu fanoušků zkousnutelný protipól vůči nastupující vlně heavy metalu.
Jejich sláva začala posléze upadat. Ještě album „Mondo Bongo“ lze považovat za jejich klasické dílo, ale poslední dvě nahrávky „V Deep“ a „In The Long Grass“ je otočily do protisměru, protože už definitivně pozbyly přitažlivé punkové složky a směřovaly mnohem více k popu. Pochopili to i fanoušci, kteří kapele také ukázali záda. V roce 1986 bylo po všem a na dlouho dobu se nad The Boomtown Rats zavřela voda. Až do roku 2013, kdy se jméno přece jen částečně vrátilo na scénu s úspěšnou sériií koncertů. Ke comebacku už však nebyl přizván původní kytarista Gerry Cott a nakonec ani klávesista Johnnie Fingers a sestava The Boomtown Rats se tak definitivně smrskla na čtveřici, složenou z původních členů. Jejich koncerty byly úspěšné, ale o comebackové nahrávce se dlouho mlžilo, přestože Geldof už zastavil sólou kariéru. Takový stav platil do loňska, kdy konečně přišla zpráva, že kapela točí novou desku, která dostala název „Citizens Of Boomtown“.
Novinku předznamenal singl „Trash Glam Baby“, který symbolizoval návrat v plné parádě a to přímo ke kořenům kapely. Pryč je popovější znění posledních dvou desek, které bylo poplatné době a dnes by působilo už hodně trapně, jde se přímo do srdce sedmdesátých let. The Boomtown Rats sice nejsou v „Trash Glam Baby“ už třeskutě punkoví, nemají žádnou potřebu ve svých letech rebelovat, ale nabízí velmi vyzrálou skladbu, která jasně ví, kde jsou jejich základy a může připomenout například tvorbu New York Dolls nebo hvězdné chvilky The Clash z dob před „London Calling“. Singl pohladil po duši nejednoho staromilce a jelikož se jedná o skutečně skvělou skladbu, byla velkým příslibem, že „Citizens Of Boomtown“ bude velkým návratem. A tím alespoň částečně také je.
Výborný je zejména úvod, v němž kapela pálí přesně do černého, ať už s „Trash Glam Baby“ nebo se „Sweet Thing“ (zde je cítit velký odkaz původního modelu punku 1977) a s „Monster Monkeys“ kde futuristická nálada a minimalisticky zahraná kytara ve spojení s Geldofovou harmonikou postupuje v čase spíše k nové vlně, ale i to je tvář, která The Boomtown Rats vždy slušela. „She Said No“ je ostřejší punkově znějící skladbou, kde je kytarová práce poučena nehynoucím odkazem Johnnyho Thunderse (ex-New York Dolls, The Heartbreakers). To kapele pak odpustíte i trochu fádnější kousky „Passing Through“ a „K.I.S.S.“, kde punkové vlivy už jsou spíše tušené, aby se lepší forma vrátila s ostřejší „Rock N`Roll Yé Yé“, která bude dozajista vyžadovanou skladbou na koncertech. Závěrem alba s „Get A Grip“ a „The Boomtown Rats“ si sice kapela trochu nadělala do bot, když kormidlo ostře otočí k osmdesátkové diskotéce a nabídne podbízivě novovlnné melodie, spojené s dusavým spodkem, což je věc, která se vymyká zbylému konceptu alba a je vadou na kráse.
I přes vyřčená negativa se comeback této irské legendy povedl. „Citizens Of Boomtown“ sice nebude konkurovat nejlepším dílům, to koneckonců ani nemůže, protože přece jen doba před čtyřiceti lety je dávno pryč a s ní i její duch. Ovšem The Boomtown Rats na to šli docela chytře. Nesnažili se zachytit dávné vlny, ale ukázali, že jim stárnutí nijak nevadí.
|
