„Tuhle desku jsme dělali skoro rok a jsme na ní pyšní. Takže pokud Enter Shikari dosud neznáš, měl bys začít právě s novinkou,“ řekl těsně před vydáním „Nothing Is True & Everything Is Possible“ frontman britských zvukových experimentátorů Rou Reynolds. Docela odvážné tvrzení, ovšem když je podpořené faktem, že sláva těchto miláčků ostrovního rockového tisku stále stoupá, je třeba k němu přihlédnout se vší vážností. Ovšem pravidlo, že by komerční úspěch šel ruku v ruce s kvalitou materiálu, vždycky neplatí. Enter Shikari, ač úspěšní od debutu „Take To The Skies“, zažívají nejtučnější léta až v poslední době, kdy na jejich koncerty chodí stále více posluchačů a jejich alba se pravidelně umisťují na předních místech (nejen) britských hitparád. Na na druhou stranu ovšem musí čelit remcání starých fanoušků, kteří mluví o zradě vlastních kořenů a zbytečné náklonnosti k popu.
To je samozřejmě pravda, protože tak tvrdou desku, jakou byl debut „Take To The Skies“, dnes už Enter Shikari nenatočí. Když před pěti lety oznamovali s vydáním „The Mindsweep“, že budou více taneční než kytaroví, bralo se to stále ještě s rezervou, protože právě „The Mindsweep“ byla jednou z jejich nejlepších desek, kde se kapele podařil najít průsečík mezi jejími hudebními úchylkami a navíc tehdy přišla se skutečně silnou kolekcí skladeb. To se jim s další „The Spark“ už zopakovat nepovedlo. Ani tak nevadilo, že deska byla měkčí, ale byla znát absence výraznější momentů. Čekalo se, že si na „The Spark“ Enter Shikari vybírají menší oddechový čas a že s novinkou „Nothing Is True & Everything Is Possible“, obzvláště po Reynoldsových velkohubých prohlášeních bude situace trochu jiná. Není, ba možná je ještě hůř…
Dalo by se říct, že krize uvnitř Enter Shikari trvá. Sami sice novinku označují za logický vývoj, ovšem soudný fanoušek by ji spíše pojmenoval jako krok špatným směrem. Opět o kousek dál od tvrdých začátků a nápaditých kompozic směrem k popové bezpohlavnosti a rozjuchané diskotéce, která ze sebe setřásá dávný temný odér a kytarovou tvrdost. Co na tom, že zamýšlený singlový trhák, který se může jevit jako drobný exkurz do světa The Prodigy (alespoň ve svém úvodu) docela zafungoval a desce připravil docela dobrou půdu. Je však jen jedním z mála, který dokladuje, proč byli kdysi Enter Shikari označeni za velké naděje britské rockové i elektronické scény. Novinka je sice barvitá, posluchači se dostane hrstky klasických shikarovských věcí typu „The Great Unknown“, „Crossing The Rubicon“, „Modern Living“ (zde s přimhouřením obou očí) nebo „Satellites* $“ (nejlepší věc alba), ovšem i tyto výrazné kousky jsou zabalené do neškodného zvukového obalu, jenž je hrán tak, aby neuškodil ani sluchu popového posluchače, což je věc, kterou od Enter Shikari prostě nechcete…
Pak jsou tu totiž skladby jako „Waltzing Off The Face Of The Earth (I. Crescendo)“, „Exile To Extinction“, či oba díly „Marionettes“ se svými nabubřelými orchestracemi, které jasně popírají původní tvář kapely a je tu i „Thē kĭñg“, která začíná výborným minimalistickým punkem a elektroničtější slokou, kde Reyonlds se svým hlasem vyloženě exceluje, ale nakonec se zvrhne do rozjuchané taškařice, která by možná uspěla v pořadech typu východoněmecké šarády Ein Kessel Buntes. To jsou sice věci, které hovoří o rozmanitosti a pestrosti předkládaného materiálu, ovšem rozhodně ne v jeho prospěch. V těchto skladbách jako kdyby Enter Shikari ztráceli všechno, co na nich bylo kdysi zajímavé a přitažlivé a stávali se kapelou, která se nachází ve slepé uličce a neví kudy z ní ven.
Očekávání bylo velké, ale výsledek „Nothing Is True & Everything Is Possible“ zůstal daleko za ním. Novinka nemůže být ani pro samotnou kapelu uspokojivá, a i když ve výsledku se nejde níž než na minulé, rovněž ne zrovna podařené „The Spark“, situace je přece jen trochu horší. Když totiž u minulého alba šlo o vydechnutí po několikaleté jízdě, zde je jasně vidět, že se nejednalo o jednosezónní trend, ale o skutečně setrvalý pokles formy.
|
