Hvězda The Black Dahlia Murder dosud stále stoupala a tahle parta z amerického Michiganu se postupem posledních let stala jakýmsi mluvčím novodobé deathmetalové generace. Ta si na rozdíl od starých smrtonošů (jako Obituary či Morbid Angel) zakládá na větší melodice bez toho, aby se vzdálila příliš daleko od kořenů z konce osmdesátých let. Podobné kapely však přidávají i trochu metalcorové zuřivosti a groovemetalových postupů. Tedy vlastně nic nového pod sluncem, ale The Black Dahlia Murder se nikdy nemohl upřít fakt, že v kapele působí skutečně znamenití muzikanti, kteří chybějící invenci dohánějí brilantními instrumentálními výkony, a to zejména v kytarové sekci.
The Black Dahlia Murder se definovali vlastně už v dobách debutu „Unhallowed“ z roku 2003. Ač řazeni do ranku melodického death metalu, už tehdy ukázali, že jsou trochu jiní než jejich evropští kolegové typu Soilwork, Entombed či In Flames. Pokud by se o něčem takovém v rámci death metalu dalo mluvit, tak The Black Dahlia Murder jsou méně hitoví než jejich zmínění souputníci a směle pokukují pro progresivním metalu. Do hitparád (zejména amerických) jim dopomohla druhá deska „Miasma“ a žánrové hvězdy z nich pak udělala jejich nejlepší nahrávka „Nocturnal“. A dá se očekávat, že ani novinka „Verminous“ za ostatními díly této kapely pokulhávat nebude. Pokud jste tedy s partou Trevora Strnada naladěni na stejnou vlnu, budete spokojeni i tentokrát.
O The Black Dahlia Murder se mluví jako o kapele, která na svých novějších albech jen žije z toho, co dokázala předložit na prvních třech deskách. A je to v podstatě pravda, protože to samé posluchače čeká i u „Verminous“. Je tu dobře známý vzorec, v němž se sází na divoce znějící deathmetalové skladby, které stojí zejména na souhře obou kytaristů Briana Eschbacha a Brandona Ellise. Ti znovu sází stylové riffy, ale dokáží (zejména sólující Ellis) strhnout posluchačovu pozornost ve vyhrávkách, zdobících skladby „Removal Of The Oaken Stake“, „The Wereworm`s Feast“ nebo nápadně křehké instrumentálce „A Womb In Dark Chrysalis“. Ve druhé jmenované se The Black Dahlia Murder dokonce blíží k göterborgskému pojetí death metalu, což je kabát, který kapele nakonec sluší úplně nejvíc.
Mnohem méně pak zaujmou zbytečně ukvapená tempa v „Dawn Of Rats“ nebo „Child Of Night“, kdy obě skladby pošilhávají na jednu stranu po black metalu (vzhledem k posazení Strnadova hlasu) a na stranu druhou po deathcoru, což je věc, která je vlastně této kapele vyčítána už delší dobu. Nedostatkem je také zmíněný Strnadův projev, který postrádá variabilitu a sám vokalista se nepouští do melodičtějších pasáží, přestože hudba, kterou mu kapela servíruje, by k tomu vybízela. I proto je „Verminous“ znovu deskou, která nemá žádné slyšitelné vrcholy a začne po několika posleších splývat. Ovšem to není věc, která by u této kapely byla nějak nová. Se stejným problémem se potýkala i alba „Abysmal“ nebo „Nightbringers“.
The Black Dahlia Murder znovu nedosahují svých nejlepších met „Nocturnal“ a „Ritual“, kdy sice nebyli nejobjevnější a nejlepší kapela na světě, ale zajisté se nacházeli na svém tvůrčím vrcholu. „Verminous“ představuje desku do řady pozdější diskografie těchto Američanů. Není to veledílo, ani stylotvorná deska, ovšem v rámci svého žánru bude patřit k těm vyhledávanějším, přestože The Black Dahlia Murder opět plně nepřesvědčili o tom, proč by měli být řazeni k top kapelám současného metalu.
|
