Ten boom, kdy se po přelomu milénia začaly znovu objevovat různé spolky, které kdysi patřily k Nové vlně britského heavy metalu, zasáhl i Cloven Hoof. Kdysi jednohitový zázrak, který svůj vůbec ne špatný debut vydal v roce 1984 už trochu s křížkem po funuse. Od comebacku se nečekalo nic, navíc, když jediným původním členem byl basista Lee Payne, který i v novém tisíciletí roztočil personální kolotoč a jednu dobu se vůbec nevědělo, kdo vlastně členem Cloven Hoof je. Nepřesvědčila ani comebacková alba „Eye Of The Sun“ a „Resist Or Serve“, ovšem pak v kariéře této kapely nastal zlom. Do jejího čela se postavil vokalista George Call, který nazpíval už album „Who Mourns For The Morning Star?“, a najednou celá věc začala dávat mnohem větší smysl.
Hudba Cloven Hoof se moc nezměnila, její základ je stále v klasickém dřevním heavy metalu začátku osmdesátých let, ovšem provedení, především díky Callově přítomnosti, začalo být najednou mnohem lepší. „Who Mourns For The Morning Star?“ sice nebyla vyložená bomba, ale byla rozhodně nejlepší deskou od dávného debutu. Kapele tahle deska zjevně vlila krev do žil, což bylo podtrženo i častým koncertováním, při němž si dokonale sedla i nová sestava, takže výchozí podmínky pro tvorbu novinky „Age Of Steel“ byly skutečně dobré. Možná nejlepší za celou kariéru Cloven Hoof.
Na nové desce je slyšet, že vznikala v dobré atmosféře a pohodě, a přestože nenabízí neotřelý a objevný materiál, ukazuje proces zrání kapely. Cloven Hoof se sice nechtějí vzdát svého tradičního heavy metalu, který vyrůstá z ostrovních tradic a při jeho poslechu bude stále v uších rezonovat vliv starých Iron Maiden, Judas Priest či Saxon, ovšem tentokrát už bez zbytečné zatuchliny a těžkoprdelatosti. Přibyly totiž i bombastické pasáže, které reflektují současnou (nutno podotknout, že leckdy naprosto zbytečnou) potřebu heavymetalových kapel o co nejhřmotnější a nejpompéznější zvuk, ovšem k otvíráku „Bathory“ se docela hodí, i když místy je znát, že se kapela v té sonické zvukové bouři trochu ztrácí. Ovšem to je případ právě jen úvodní skladby, s „Alderley Edge“ jako kdyby se zvuk pročistil a důraz je kladen na Callův vokální projev. Ten se od minulé desky ještě vybrousil a právě v „Alderley Edge“ zní, jako kdyby u Cloven Hoof v této věci hostoval Bruce Dickinson. Call jde dokonce tak daleko, že místy využívá i dickinsonovských teatrálních manýr, ale naštěstí je tak rozumný, že ve chvíli, kdy je jen krůček od plagiátorství, hlas stočí trochu jiným směrem.
Vlivy Iron Maiden jsou cítit i z dalších kompozic a to nejen díky Callově hlasu, ale když slyšíte „Touch The Rainbow“ či „Gods Of War“, tak trochu zalitujete současného směřování Harrisovy party, protože podobně energické skladby s typicky cválavým tempem by Iron Maiden dnes velice prospěly. Obě tyto skladby, společně se zmíněnou „Alderley Edge“ a dramatičtější dvojicí „Victim Of The Furies“ a „Judas“ (tady nevadí ani ten bombastický chorál v refrénu) tvoří to nejlepší, co "Age Of Steel“ nabídne. Nevadí proto ani trochu méně výrazné (i když stále energické) věci „Apathy“ či titulní „Age Of Steel“. A tak vlastně jediné dvě položky, které trochu zaostávají za zbytkem, jsou umístěny ve středu samotné desky pod názvy „Badlam“ a „Ascension“, kde Cloven Hoof sice vysypou slušný nápad, ale pak jej jen rozmělňují na celé ploše skladby, jako kdyby najednou neuměli najít cestu ze slepé uličky. Ovšem v případě této desky jim to lze odpustit.
Důvod je jednoduchý. „Age Of Steel“ je totiž jejich bezpochyby nejlepším postcomebackovým dílem, kterým kapela dokladuje, že i v druhé etapě své existence dokáže předložit dílo srovnatelné s jejich začátky. Ty sice měly kouzlo své doby a dnes je posloucháte už s patřičnou dávkou nostalgie, ovšem novinka předkládá jejich dávnou energii s novým dravým zvukem. "Age Of Steel“ nepopírá historii formace, spíše jí dává nový smysl.
|
