1. květen je lásky čas a zamilovaní lidé se mají políbit pod rozkvetlým stromem. Jenže když zrovna tento den vyjde album deathmetalových veličin Vader, může se stát, že na partnerku/partnera úplně zapomenete, protože se prostě nebudete chtít od poslechu díla odtrhnout. Poláci jsou totiž v plné síle a získat si vztah k novému albu "Solitude In Madness" není vůbec těžké. A tak je nakonec docela možné, že kovaný deather namísto partnerky políbí - alespoň pomyslně na dálku - hudebníky z této kapely, jako výraz vděčnosti a nehynoucí lásky. Pouze to nebude pod rozkvetlým stromem, ale v područí démonického zjevu, který pro účely této nahrávky ztvárnil Wes Benscoter.
Začátek díla působí jako vylodění ve snímku Zachraňte vojína Ryana. Sotva se rozkoukáme, už nám kolem hlavy sviští hladové blastbeatové projektily, zbylý prostor pak pohlcují technické šestistrunné ataky a démonický Piotrův témbr. Zvuk od Scotta Atkinse působí jako šmirgl papír, jenž zabrušuje notové formy do mikroskopicky přesných hrotů, jež se zpětně přeskupují v ostré metalové stěny. Úvodní songy jsou vyexpedovány v takovém kmitočtu, že bicmen James snad musí být vnuk báby Škopkové a člověk má pocit, že kdyby do virblu mlátil ještě rychleji, už by vznikl pouze jednolitý zvuk a vesmír by explodoval. Masakr nastává také při utlumení datlové rytmiky a přechodu na thrashově zhutnělé plochy. Rychlosti výrazně neubude, jen je přenesena do čitelnějšího metalového tvaru.
První takový moment představuje "Incineration Of The Gods", kde úvod s helikoptérovými bicími doplní mohutné kytarové kaskády nebo zlovolné vokály a vřeštivé sólo. Přes položku "Sanctification Denied", kterou lze označit za pomyslně nejslabší bod nahrávky, se dostaneme k další thrashové fašírce "And Satan Wept", již lze naopak pasovat na první z vrcholů alba. Tím druhým je stručná, ale zcela funkční flákota "Final Declaration", třetím "Dancing In The Slaughterhouse", což je svébytný cover od Acid Drinkers, a čtvrtým závěrečný bodyček "Bones", který z těžkého pochodu přepne do slastně rozohněné finální gradace. Variabilitu zajistí šlapavá "Emptiness", což je něco jako malinko tvrdší heavy metal, celkovou dynamiku zase rozumná půlhodinová stopáž. Poláci se vytáhli a velmi sebevědomým způsobem upevnili status přední (sub)žánrové veličiny.
|
