Jméno zpěváka Ala Atkinse už má v rockové historii své místo jisté. I když tento britský vokalista, který s kariérou pěvce začal v roce 1964, většinu doby chodil normálně do práce, než aby dobýval největší pódia světa, jedno mu zapomenuto nebude nikdy. Byl to totiž on, kdo spolu s basistou Ianem Hillem a kytaristou K. K. Downingem na samém počátku sedmdesátých let stavěl na nohy legendární Judas Priest. I když jej záhy vystřídal Rob Halford, Atkins se nálepkou „původní zpěvák Judas Priest“ ohání dodnes a vlastně docela po právu. I když zlatá heavy metalová osmdesátá léta prožil v ústraní, mimo dění na scéně, v letech devadesátých se vrátil a i když jeho sólová alba měla slabý dopad, kontinuitu vlastně neporušil dodnes.
Dnes desky nevydává jen pod svým jménem, ale spojil s kytaristou jistých britských hardrockerů A.N.D. Paulem Mayem, se kterým společně tvoří už celou desetiletku a aktuální kolekce „The Final Cut“ je čtvrtým společným dílem. Znovu se tedy nabízí otázka, zda by se Judas Priest stali tak velkou kapelou, kdyby v ní kdysi Halford nevystřídal Atkinse. Odpověď je pořád stejná. Nestali… Stačí si poslechnout „The Final Cut“ a jasně víte, proč to tak je. Atkins, ač není žádný špatný zpěvák, postrádá Halfordovo charisma, včetně jeho bravurní techniky, nezaměnitelné barvy hlasu a obřího rozsahu. A to jsou přesně ty aspekty, které postrádá i nová deska jeho spojenectví s Paulem Mayem. Při jejím poslechu vám totiž bude v uších rezonovat slovní spojení „obyčejný heavy metal“. Navíc bez nosného nápadu a zajímavé atmosféry.
Stylově je „The Final Cut“ samozřejmě v pořádku, protože nabízí ten nejčistští heavy metal, jaký si dokážete představit. Ten je však natolik ukotven v osmdesátých letech (navíc v první polovině) a je hrán unaveně, což se pojí s věkem obou protagonistů, zejména Atkinse. Nejde o žádné divočení, které by je pojilo s mladickým elánem, ale o proklatě rutinní záležitost, jež je sice hrána od srdce, nicméně její provedení není úplně nejlepší. Navíc Atkins zde pěvecky působí spíše jako křízenec mezi Rolfem Kasparkem (Running Wild) a Biffem Byfordem (Saxon) v jejich méně dobrých chvilkách. Své jméno tím nedevalvuje, protože vlastně kromě toho, že čtyři roky stál v čele původních Judas Priest, nikdy žádnou velkou pěveckou osobností nebyl.
Navíc nijak zvlášní není ani desítka skladeb (k uzoufání dlouhou druhou verzi titulní skladby nepočítaje), v nichž možná nějaké ambice jeví „When The Bell Tolls“, „Treading Water“, „The Cold Winds Blows“ a nakonec i titulní skladba (v původní verzi), ale to je zhruba všechno. Tyto věci lze považovat za vcelku zdařilé, ovšem na druhé straně spektra nabízí Atkins s Mayem „Stranger In A Strange Land“, která ve své atmosféře hodně dluží stejnojmenné klasice Iron Maiden, a především „Buried Alive“, kde oba muzikanti až nestydatě vykrádají riff Black Sabbath z jejich slavné „Sabbath Bloody Sabbath“. Třetím pomyslným propadem z alespoň průměrné kvality alba je unylá a těžkoprdelatá „Masquerade“, která má sice slibný riffový úvod, ale zejména vokální linka ji naprosto pohřbívá v refrénové části.
„The Final Cut“ tak může být záležitostí jen pro ortodoxní judasovské sběratele nebo pro někoho, kdo si libuje v upachtěném starobylém heavy metalu. Může sice lákat na nálepku „původního zpěváka Judas Priest“, ale v posluchači tím vybuduje pocit očekávání, které však zůstane nenaplněno.
|
