Doba, kdy jste nevěděli, co od Waltari máte čekat, jeu dávno pryč. Od devadesátých let, od přelomového alba „Torcha!“, se tahle finská parta uklidnila a našla pevné místo ve své někdejší stylové rozevlátosti, stylové skoky mezi death metalem, punkem, eurodiskem, thrashem, house music a klasickým hard rockem nejsou ani v nejmenším tak divoké, jak tomu bylo dříve. Nedá se říct, kdy přesně se tahle kapela uklidnila nebo jaký konkrétní okamžik byl důležitý pro to, aby se věnovala spíše „normálnějším“ skladbám, protože vše plynulo tak nějak přirozenou cestou. Otázka však je, jestli si posluchačstvo na jejich divoké experimenty už nezvyklo a nebere je jako samozřejmost.
Když vyšla „Torcha!“, slavná „So Fine“ nebo překvapivá a pro leckoho nezkousnutelná „Yeah! Yeah! Die! Die Death Metal Symphony In Deep C“, byli Waltari tou nejprogresivnější, ale i nejpotrhlejší kapelou na světě. Když tato alba porovnáme s pět let starou nahrávkou „You Are Waltari“ nebo novinkou „Global Rock“, je nutné konstatovat, že Waltari jsou vlastně už docela konzervativní kapela. Samozřejmě přesahy do zdánlivě spolu vůbec nekorespondujících stylů jsou v jejich tvorbě neustále, ale základ už je čistě rock/metalový. Experimenty s discem nebo taneční hudbou už Waltari přešly a pokud se tyto prvky v jejich tvorbě dnes objeví, plní už jen okrajový význam.
„Global Rock“ je tak album, které je podobné předcházející „You Are Waltari“, přestože se nejedná o žádnou kopírku. Je opět méně progresivnější a bláznivější než desky z devadesátých let, ale co se týče kvality, jsou na tom dnes Waltari pořád líp, než v v období desek „Rare Species“, "Blood Sample“ nebo „Release Date“. Stavba „Global Rock“ je podobná jako u „You Are Waltari“ a proto se začíná ostrými rockovými vypalovačkami, kde jsou kytary metalově zahuštěny (aby také ne, když na ní hraje Sami-Yli Sirniö z Kreator), ovšem kde nechybí ani popovější melodie. Úvodní „Postrock“ je proto jakási výkladní skříň nového alba, na ostrý spodek Kärtsy a spol. namontují refrén s výraznými melodiemi, který by (samozřejmě po notné úpravě) snesla i různá hitrádia. Taková je navzdory názvu i „Metal Soul“, jež se sice snaží tvářit drsně, ale tradiční metal je to poslední, o co by v ní šlo. K tvrdším odnožím se pak spíše kloní „The Way“, „And The“ či „Orleans“, kde prim hrají sekané riffy, ovšem na to, aby kovaný metalista ty skladby vzal za své, brání větší množství použitých odlišných prvků.
Waltari tak na novince oscilují mezi metalovější, či hardrockovější stránkou věci a popovějšími skladbami. Ani jedna z těch jemnějších však není klasická FM záležitost, Waltari jejich bezpohlavnosti zamezí použitím alternativnějších (rozuměj zdánlivě nehodících se) prvků. Takové jsou „Skyline“, „Boots“ (s psychotickou tanečně-metalovou vložkou), částečně i „Sand Witch“ a především skvělá „Sick N`Tired“, kde kapela využívá řady postupů současného popu, včetně moderního zvukového balení. Kompromis mezi oběma světy se pak objeví v závěrečné „Beloved“, což je na poměry Waltari trochu uhlazená a možná až moc krotká záležitost, která však našla přesný průsečík mezi všemi trendy, které jsou dnes v hudbě této finské kapely na pořadu dne.
Na „Global Rock“ jako kdyby Waltari oproti minulé desce ubrali víc nohu z plynu, nekonají si výrazné výlety do vod death metalu, grindcoru či metalcoru, ale jde spíše o skladbu samotnou. Deska tak zní ještě méně odvážně než „You Are Waltari“, o dávných albech ani nemluvě, ale rozhodně nejde o žádný strmý pád na hubu. Pestrost je zde stále zachována, pořád je co poslouchat a co objevovat.
|
