Když se řekne Mekong Delta, zasvěcení hned vědí, o čem je řeč. Široké veřejnosti se samozřejmě vybaví řeka ve Vietnamu, fanouškovi metalové hudby kultovní německá kapela kolem basisty Ralpha Huberta. Ta vzešla z boomu německého thrash metalu poloviny osmdesátých let, mezi její zakladatele patřil i předák Rage Peter „Peavy“ Wagner, ovšem to pro její význam je důležité jen okrajově. Už tehdy Mekong Delta představovali alternativu vůči Destruction či Kreator (o Sodom a Tankard ani nemluvě), neboť na thrashmetalové základy roubovali mnohem více progresivních postupů, proti kterým je i „...And Justice For All“ od Metallicy skoro punková deska. Kapela si vypomáhala nejen krklomnými postupy, které byly za hranicí běžného chápání thrash metalu, ale také vsuvkami vážné hudby, jež však nezněly kýčovitě, jako je tomu dnes u zástupů moderních a populárních kapel.
Mekong Delta se tak vždy dali počítat za inovátory a proroky, kteří však neměli na růžích ustláno. Nikdy nedosáhli takového úspěchu jako Kreator nebo Rage a řada dalších německých kapel, a jejich desky jsou dodnes utajeným tipem pro řadu fanoušků, kteří touží po neotřelejší a instrumentálně mnohem bohatší hudbě. Bezejmenný debut sice nesl hodně styčných thrashmetalových znaků, ovšem následná „The Music Of Erich Zann“ byla už o něčem jiném a nastartovala zlatou éru čtveřice alb, ohraničenou právě zmíněným dílem a deskou „Kaleidoscope“, které lze považovat za jedny z největších klenotů evropské tvrdé hudby. Mekong Delta však byli vždy tak trochu nepochopeni a vlastně i proto se po další vydařené desce „Pictures At An Exhibition“ rozpadli.
Personální problémy je provázely od začátku. Hubert neudržel sestavu ani v dobách největšího rozmachu a nestalo se tak ani po comebacku, kdy po albu „Lurking Fear“ (zde opět demonstruje svou posledlost H. P. Lovecraftem tak silně jako na „The Music Of Erich Zann“), zůstal v Mekong Delta znovu sám. Situace se ale zkonsolidovala a konečně to v řadách kapely vypadá na stabilitu. Pohoda, která uvnitř Mekong Delta dnes panuje, je cítit i z novinky „Tales Of A Future Past“. To sice není v rámci stylu kapely deska bůhvíjak objevná. Jen vybrušuje léty daný styl, který je pro tyto Němce charakteristický a nabízí opět další paletu neotřelé hudby, která se vyrovná na řadě míst nejlepším momentům jejich diskografie. Mekong Delta už další „The Music Of Erich Zann“, „Dances Of Death“ nebo „Kaleidoscope“ nenatočí, ale znovu přichází s albem, které se může hrdě postavit vedle nich.
V případě novinky se nekoná drobný přešlap, se kterým Mekong Delta přišli na comebackovém „Lurking Fear“, Hubert a spol. znovu předkládají úchvatnou progresivně metalovou jízdu (zde si nesmíte ale představovat progmetal v podobě různých mathcorových či djentových uskupení), která nepřepisuje pravidla žánru, ale stále dokáže ohromit svou virtuozitou i nápady. I když vstup do desky v podobě intra „Landscape 1 – Into The Void“ může působit trochu nenápadně, otvírák „Mental Entropy“ jasně dokazuje, že starý fanoušek nebude zklamán ani v nejmenším. Mekong Delta opět rozehrávají svou hru po vzoru thrashových Dream Theater, v níž však dávný styl ustupuje spíše do pozadí a převládají progresivní prvky. Hřmotné aranže sice trochu bublají pod povrchem, aby v bombastické instrumentálce „Landscape 2 – Waste Land“ vylétly jako žhavá láva z rozpálené sopky. Právě čtyři instrumentálky „Landscape“ jsou pro stěžejním materiálem pro novinku, které kapelu ovádějí daleko od thrashmetalového hájemství.
Na své si sice fanoušci tohoto stylu přijdou, i když tyto prvky jsou v menšině. Jsou tu samozřejmě ostré věci jako zmíněná „Mental Entropy“, „Mindeater“ nebo „The Hollow Man“, ovšem tvoří spíše střechu desky, pod kterou se odehrává hra mnohem barvitější a rozmanitější. Jmenované „Landscape“, technická vyříbenost „A Colony Of Liar Men“, baladická „A Farewell To Eternity“ nebo vrstvená a gradující desetiminutovka „When All Hope Is Gone“, což je další strhující a ambiciózní kompozice ve stylu starých monolitů typu „Night On A Bare Mountain“, zde jsou Mekong Delta nejsilnější a předkládají důkaz o tom, proč byli bráni za jednu z nejlepších evropských kapel.
Poslech „Tales Of A Future Past“ je opět silným zážitkem, přestože mnoho nového tentokrát nenabízí. Ani nemůže. Mekong Delta svůj svatý grál našli na konci osmdesátých let a pijí z něho doposud. I když se může místy vloudit pocit, že některé riffy už trochu zapadávají prachem, pořád je tahle deska neotřelým albem, za který by stylově příbuzné a leckdy slavnější kapely dali kdovíco.
|
