Hardbone mají od začátku kariéry všechno přesně nalajnováno. Tihle Němci, když se skoro před patnácti lety dávali dohromady, se shlédli v hudbě AC/DC a ta je provází dodnes. Dá se o nich říct, že představují evropský ekvivalent australských Airbourne s tím, že kapela od protinožců do své hudby přidává trochu metalové energie, kdežto Němci na to jdou klasičtějším způsobem. Ovšem ani Airbourne, ani Hardbone rozhodně nejsou žádnou osobitou kapelou, která by chtěla bořit zažité mýty nebo nabízela něco ještě neslyšeného. Proto také síla obou kapel tkví spíše v jejich živých vystoupeních a alba samotná berou tito umělci jako prostředek k tomu, aby mohli znovu vyrazit na cesty, zapařit a ukázat, že hudba bratří Youngů je v podstatě nesmrtelná.
Pro Hardbone letošní novinka „No Frills“ znamená už pátý zářez do diskografie, když před deseti lety vypustila debut „Dirty N`Young“, se kterým vlastně definovala budoucí dráhu. Když vedle sebe postavíte debut a novinku, neslyšíte pokrok, neslyšíte neotřelé nápady, a posun Hardbone zaznamenali jen skutečně v mezích švejkovských. „No Frills“ je dvojčetem debutové nahrávky, ale i dalších tří desek. Otázka stojí, proč Hardbone vůbec nová alba nahrávají, když jsou skoro stejná. Na to už však dávno odpověděl Angus Young. Dělají to pro své fanoušky, kterých sice oproti australské legendě mají nepoměrně méně, ale oni od nich nechtějí slyšet nic jiného. Popáté to samé, jen s jiným obalem…
„No Frills“ není špatná nahrávka. Už od úvodní „Bang Goes The Money“ je pořádně rozjetá a zvukově přizpůsobena aktuálním požadavkům. Kapela má energie na rozdávání, ale i vcelku slušné nápady (zde před konkurenty Airbourne o krůček vede) a zpěvák Tim Dammann se stále více podobá svému idolu Bonu Scottovi, přičemž jeho hlas získává čím dál větší jistotu. Začíná být výkladní skříní kapely ay dokáže dostat do skladeb i větší porce melodií jako „Breaking The Chains“ nebo „Boy`s Night Out“, které se dají počítat za to nejlepší, co „No Frills“ nabízí. Nejsou to ultimátní hity, jen věci s výraznějšími refrény, které se dotýkají stadionového pojetí tradičního AC/DC rock n`rollu.
Co však oproti tvorbě AC/DC (zejména éry s Bonem Scottem, po které Hardbone jdou nejvíce) Hardbone chybí, je více bluesových prvků, které by mohly jejich hudbu udělat zajímavější. Vzpomeňme si, jak si s odkazem Australanů poradili Američané Jackyl, kteří jsou dodnes chápáni jako jejich nejlepší klon. Do takového stádia Hardbone ještě nedospěli. Když se přece jen k něčemu podobnému nadechnou, jako v případě závěrečné „I`m Talking To You“ nebo ambiciózní „To Hell“, opět skončí u trochu kolovrátkovského rock n`rollu, opisujícího zažité postupy. To je ale věc, na kterou si všichni u Hardbone zvykli, přestože je zde stále dost velký prostor pro zlepšení.
Na těchto Němcích je sympatické, jak se zuby nehty drží svého stylu, přestože čas od času narazí na odpůrce, který jim až nestydanou inspiraci u AC/DC omlátí o hlavu. Ovšem i ten nejzarytější škarohlíd musí uznat to, že kapela se už docela vyhrála (a Dammann vyzpíval), že je jejich plagiát vcelku slušný, i když vždy raději sáhnete po originálu. Jejich koncerty ale mají výtečnou atmosféru (stačí zabrouzdat internetem) a posluchače vtáhnou do prostředá australských putyk sedmdesátých let, kdy se z vysoka ještě kašlalo na jakoukoliv korektnost.
|
