Kariéra amerického zpěváka Marka Lanegana skutečně dává smysl a to bez toho, aby tento umělec někdy propadl aktuálním trendům a tvořil podle zažitých formulí. Se svou dávnou kapelou Screaming Trees naskočil na přelomu osmdesátých a devadesátých let na vlnu grunge, ale jejich jízda poslední desetiletkou minulého století byla odlišná od toho, co prezentovala například Nirvana. Velký komerční úspěch se Screaming Trees nakonec vyhnul, protože na to byli málo hitoví, mnohem více psychedeličtí a zahloubaní do vlastních emocí. Tyto aspekty Lanegan na vlastní dráze jen prohloubil. Dnes už rozhodně nehraje grunge, tento styl se v jeho tvorbě objevuje pouze sem tam, v náznacích atmosféry, v Laneganově hlasu. Ovšem co kdo může vědět, třeba by dnes podobnou hudbu tvořil i Kurt Cobain.
I novinka „Straight Songs Of Sorrow“ je prosta rockového bouřliváctví a hřmotných kytar. Když se na ní objeví kytara, je to jen v akustickém podání, protože prim na této desce hraje především Laneganův specifický vokální projev a elekronické kouzlení. To albu dodává stísněnou atmosféru, jako kdyby se zpěvák chtěl vyzpovídat z těžkého osudu, kdy vyrůstal v nefunkční rodině a prožil si drogovou závislost i pobyt za mřížemi. Není proto náhodou, že tuto album vydává shodně s vlastní biografií "Sing Backwards And Weep". Tu má deska doplnit, ovšem není vyloučeno, že si ji můžete poslechnout i bez toho, abyste četli jeho životní příběh. Langean totiž na „Straight Songs Of Sorrow“ dokáže zaujmout pouze hudbou a její prezentací. To se není co divit, byl přece vždy uznávaný a svébytný umělec.
Oproti minulé desce „Somebody`s Knocking“, kterou od „Straight Songs Of Sorrow“ dělí jen půl roku (a která vyšla pod názvem Mark Lanegan Band), na to tentokrát jde zpěvák trochu jinak. Vlivy post-punku a alternativního rocku zde nerezonují tak silně jako na předchozí nahrávce a celkově odlišná je i celková nálada. Novinka totiž drží pohromadě, což se o minulém albu nedalo až tak docela říct, a dohromady jej pojí melancholická, místy až temná atmosféra. Na desce nejsou tak výrazné momenty jako byla singlová „Night Flight To Kabul“ na „Somebody`s Knocking“, o to více však novinka funguje jako celek. Její poslech je proto trochu složitější, vyžaduje větší soustředění a ponoření do hlubin skladeb. Ty se pak odmění a zážitek z ní je větší než z minulé desky, která působila trochu jako spíchnutá horkou jehlou. A když si uvědomíme, že obě alba od sebe dělí jen zmíněných pár měsíců, je třeba skoro až smeknout.
Když Lanegan rozhraje v úvodní „I Wouldn`t Want To Say“ temnou, minimalistickou hru, podobnou tomu, co dělali Depeche Mode v dobách „Black Celebration“, cítíte naprosto zřetelně ten ranní mlžný opar nad Seattlem, kterým se marně snaží slunce prodrat na oblohu. Přestože tato skladba hraje na údernější notu, zbytek alba je už trochu tišší a niternější. Více se ke slovu dostává akustická kytara a klávesy, které dotváří skoro až snovou náladu ve věcech typu „Ketamine“, „Churchbells Ghosts“ nebo „Stockholm City Blues“, jež lze zároveň považovat za ty nejlepší dílky kolekce. Možná jsou nejvýraznější, ale ne natolik, aby zastínily další skladby, protože hodnota ostatních je skoro totožná. Z temné atmosféry, která s postupující stopáží ještě více houstne, nevybočí ani trochu veselejší (na první poslech určitě) „Apples From A Tree“ a ani tvrdší kompozice „Ballad Of A Dying Rover“ či „At Zero Below“, kde se Lanenag dotýká až tvorby Nicka Cavea či při troše fantazie nejtemnějších chvil Johnnyho Cashe. Všechno tohle patří dnes do výrazových prostředků někdejšího hrdiny grunge.
Zpěvák přiznával, že tvorba „Straight Songs Of Sorrow“ pro něj nebyla nejlehčí, když se na ní rozhodl vyprávět svůj životní osud. Jenže ujal se toho s obrovským nadhledem, bez zbytečných reminiscencí na věci předchozí, za to s pořádnou dávkou uměleckého potenciálu. Tohle album tak může být odpovědí těm, kterým se poslední jeho díla moc nezdála, protože Lanegan zde předkládá jednu z nejpřesvědčivějších kolekcí své kariéry.
|
