Oddáváte-li se rádi střetu black metalu s romantikou a dobrodružnou výpravností, potom vězte, že francouzští Abduction připravili album přesně pro vás. Ostatně se dá říct, že už samotné spojení black metalu s Francií můžeme často považovat za záruku dobré kvality. „Jehanne“ je třetím albem Abduction a zároveň jejich prvním počinem koncepčním, jenž se zakládá na životě jedné z nejzajímavějších postav bohaté francouzské historie, Johanky z Arku. Kapela svou novinkovou nahrávku záměrně vydala na konci dubna, aby symbolicky připomněla dobu, kdy francouzská hrdinka roku 1429 započala obléhání města Orléans.
„Jehanne“ lze charakterizovat jako explodující blackmetalovou intenzitu, kterou neustále protínají zvučné, syté a hodně příjemně zabarvené čisté vokály, a uklidňují ji přirozeně francouzská folková zasnění, jež člověka unášejí do prostor dávných zámků. Fascinující čisté zpěvy chytnou za srdce, avšak Abduction jim nedovolují, aby své krásy odhalovaly příliš dlouho a vždy v ten nejsprávnější okamžik povolí opratě zuřivé bestii. Tou se ovšem nádherný čistozpěv nenechává zahnat do závratných dálek, naopak ničemnici má pod neustálým dohledem a dbá na to, aby nerozcupovala celou scenérii na cimpr campr. Rovnocenným partnerem tomuto skvostnému hlasovému přepínání jsou charismatické blackařiny na strunách, přivádějící k pocitu, že se zpěvy a kytary vzájemně znají už odjakživa, neboť spolu jako zamilovaný pár perfektně harmonizují.
Pěkným příkladem výše řečeného je už intro a potom hlavně následující nejdelší opus na albu „Par ce cœur les lys fleurissent“, kde klenoucí se krásu vysoko nad horizontem vyvažují ďábelská ostrost a rychlost tím nejrozumnějším podílem, a kde se Francouzi představují jako nebezpeční a krutí, zároveň však jako nevyléčitelně zasněné duše. Třeba vyslat upozornění, že po odloučení s touto skladbou přichází zjištění, že se její impozantní – v žádném případě ale nikterak vlezlá – melodie překvapivě snadno zabydlela v hlavě a kolem těla se ovinula jako tajuplný plášť. Oslavu melodií v sobě ukrývá také druhá část nterludia „Foi en ses murs jusqu´aux rats“, kteréžto v polovině alba funguje jako vítaný odpočinek.
Za hřmotného bubnování se kytara s lehkostí předvádí a naprosto bezstarostně si hraje v „La chevauchée de la Loire“, ve které opět můžeme sledovat perfektní souznění hry a zpěvů. Totální vrchol hry předvádí „Battue par les flots jamais ne sombre“, která je především o umu a zručnosti pana kytaristy. Naproti tomu pochmurnější „Dieu en soit garde“ vytahuje do popředí ustaranější povahu kapely, a i přes uhlazené introvertní vsuvky ukazuje její smysl pro znepokojivou disharmonii. Za zmínku stojí také „Très fidèle au Roi et au trône“, ta totiž v rámci jedné skladby ukazuje za parádního kytarového podkresu natolik rozdílné nálady (z naprosté melancholie rázem klouže do totálního vzteku a zase zpět), že by se její náladovost dala označit jako diagnóza. Horkou hlavu skropí déšť a po vstupu do finále „Aux marches de Lorraine“ se rozpolcená duše srovnává, aby na půdě bývalého francouzského regionu Lorraine spokojeně oslavovala existenci kotouče „Jehanne“.
Pro posluchače, kteří vyžadují špinavost a zvuk à la sypání se hrnců z kredence Abduction hudbu nedělají. Progresivním pojetím black metalu, který sebevědomě svírá ruku romantické jemnosti, připomínají své krajany Darkenhöld nebo finské Paara, jen s tím rozdílem, že Abduction dělají vše mnohem intenzivněji. Koncepční album „Jehanne“ vkládá do truhly těchto kavalírů velký poklad a pátrání po něm se opravdu vyplatí.
|
