Co je zajímavého na brazilské kapele Vulcano? Kromě jejich dlouhověkosti je to rozhodně fakt, že jejich první dvě dema, naprosto kanální nahrávky „Om Pushne Namah“ (1983) a „Devil On My Roof“ (1984) byla základem pro ranou tvorbu Sepultury v době, kdy ještě bratři Cavalerové tápali, kam se v hudbě vůbec vrtnout. Byli to také Vulcano, kteří spolu se Sepulturou a Sarcófago utvářeli brazilskou extrémně metalovou scénu poloviny osmdesátých let. Ovšem proč to daleko dotáhla Sepultura a ne právě Vulcano je nasnadě a odpověď na to může dát i novinková deska „Eye Of Hell“. Porovnejte ji totiž s deskami Sepultury, nejpozději od počinu „Beneath The Remains“ a je vám vše jasné. Jestli Sepultura po debutu „Morbid Visions“ nastoupila dechberoucí vývoj, kdy se z undergroundového tělesa zhmotnila do naprosto unikátní kapely, prezentující vrcholná thrash/deathová díla „Schizophrenia“, „Beneath The Remains“, či „Arise“, nebo později míchající původní styl s hardcorem a industriálem na „Chaos A.D.“ až po divošskou „Roots“, Vulcano zůstali stejní. To jim možná už navěky zajistilo úspěch u dávných fanoušků, kteří s nimi drží od debutu „Bloody Vengeance“, ale navždy jim to zavřelo cestu k novým příznivcům.
S Vulcano je to samozřejmě vždy sázka na jistotu. Alespoň co se týče stylu, který definovali právě na zmíněném debutu, jenž je spolu s „Atrophophagy“, brán jako jejich nejlepší a směrodatné dílo. Tehdy byli možná ještě stejně silní jako Sepultura, ale zatímco parta kolem Maxe a Igora Cavalery sílila a stávala se z ní světová extratřída, Vulcano chřadli. S albem „Ratrace“ z roku 1990 se dostali do slepé uličky, po které následoval rozpad. Vrátili se až v roce 2004 s nahrávkou „Tales From The Black Book“, jenže to už se na ně koukalo jako na kapelu z pravěku, která sice hraje s nadhledem a instrumentální zručností, ale naprosto nemoderně a podle pravidel roku 1984. I textová témata byla stejná. Koho dnes vyděsí zaklínání se Satanem, okultní rituály či proklamovaná síla metalu? Staromilce to jistě potěší, ovšem co zbytek planety?
Zdá se, že Vulcano jejich současná situace vyhovuje, protože jinak by novinka „Eye Of Hell“ nezněla tak, jak zní. Pokud tedy máte náladu na nostalgickou nálož thrash/death metalu, jenž je pevně ukotven v osmdesátých letech a místy zní jako kopírka Slayer, je tahle deska právě pro vás. Má stylovou atmosféru, patřičně zdatné instrumentální výkony a slušně zní i zpěv Luize Carlose Louzady (ten do kapely naskočil na chvíli při reunionu na konci devadesátých let a naplno se vrátil v roce 2010), ale ta nemodernost a staroba je poněkud ubíjející. Nic vás tu nepřekvapí, nic vyloženě nenadchne, pokud si nelibujete v podobně znějících nahrávkách. A co na tom, že kapela (stejně jako její fanoušci) tvrdí, že „Eye Of Hell“ je její nejlepší deska od comebacku…
Pravěký thrash/death vás uchopí do pařátů s úvodní „Bride Of Satan“ a nenechá vydechnout celou dobu. Kytarista a dnes už jediný původní člen Zhema Rodero pálí jeden ostrý riff za druhým, Louzada plive texty po vzoru Toma Arayi, skladby mají úsečnou stopáž, která jen v případě závěrečné titulky „Eye Of Hell“ přesáhne čtyři minuty (což je pro daný styl pozitivum), ale album kolem vaší hlavy proletí a nezanechá vlastně nijak velký dojem. O hitech se samozřejmě mluvit nedá, jen o dobře zvládnutém řemesle. „Evil Empire“, „Sinister Road“, „Inferno“ nebo takřka vyloženě deathmetalová „Eye Of Hell“ sice nejsou špatné skladby, ale chtít po nich nějakou přidanou hodnotu, která by vás nutila k opakovanému poslechu, je asi nadlidský úkol. Nekoná se v nich nic převratného, co by Vulcano postrčilo o kousek dál než minulá alba. Ovšem je otázka, jestli vůbec něco takového kapela po těch letech chce. A její fanoušci ostatně také.
Ti budou znovu spokojeni, i když ti méně zaslepení uznají, že se znovu válčí jen se starým zbraněmi a trochu zvlhlým střelným prachem. S „Eye Of Hell“ Vulcano potvrzují, že žádné změny se od nich už nikdy nedočkáme, že jsou pevně zabydleni ve svém vlastním světě. Už před lety se z nich stali takoví AC/DC brazilského undergroundu.
|
