Když si kapela dá název podle klasické skladby Judas Priest a její historie sahá na přelom sedmdesátých a osmdesátých let, jasně už víte, co daná parta bude hrát. Ovšem kapel s názvem Tyrant běhá po světě na tři desítky a proto je důležité vybrat si tu pravou. Vedle formace z Japonska a Tasmánie, které patří mezi ty nejznámnější s tímto jménem, je tu ještě jedna kapela z kalifornské Pasadeny, k níž se dá použít přídomek „takřka kultovní“. Byla založena v roce 1978, tedy už dva roky poté, co Judas Priest vydali album „Sad Wings Of Destiny“ se stejnojmennou sklabou, ovšem dobu největšího rozmachu zažila v druhé polovině osmdesátých let, kdy vydala fanoušky klasického heavy metalu dodnes uznávaná alba „Legions Of The Dead“ a „Too Late To Pray“. Ovšem doba, kdy tato alba vyšla, už podobnému stylu hudby moc nepřála a na pořadu dne byl na jedné straně thrash metal a na straně druhé obří našminkované hnutí losangeleského hair metalu.
Tyrant se také brzy rozpadli a přes nesmělý comeback v polovině devadesátých let s albem „King Of Kings“ trval tento stav prakticky donedávna. Že byla deska „King Of Kings“ v záplavě grunge a alternativní hudby takřka nepovšimnuta je úplně jasné a kapela to rychle zabalila. Faktický comeback se dá počítat od roku 2017, kdy se do čela kapely postavil někdejší zpěvák švédské doommetalové legendy Candlemass Robert Lowe. Z původních členů, kteří si pamatují dřevní začátky, je v Tyrant dnes už jen basista Greg May, kterého doplňuje kytarista Rocky Rockwell (ex-Savage Garden), jenž v Tyrant hraje už od roku 1980, a díky těmto dvěma je zachována kontinutia s historií. Ostatní bývalí členové už zmizeli v propadlišti dějin a proto Tyrant, zejména díky angažmá takového zpěváka, jakým je Lowe, jsou i současnou kapelou. Tedy staronové želízko v heavymetalovém ohni?
Pokud si libujete v klasickém metalu, který splňuje řadu stylových klišé, ale je hrán s velkým přehledem a nasazením, tak určitě. Pokud byste ale od „Hereafter“ chtěli nějaký progres, či aspoň pár neotřelých nápadů, budete krutě zklamáni… Tahle deska je totiž hrána s velkou úctou k vlastní minulosti i celému heavymetalovému hnutí osmdesátých let. Pokud si chcete její poslech vychutnat, je důležité zapomenout na všechno, co kdy vzniklo zhruba od roku 1985. Jinak se „Hereafter“ mine účinkem. Jestliže ale tohle dokážete, dostane se do vašich uší velice slušný materiál. Po stylovém intru „Tyrant`s Revelation 4“ nepřijde až tak těžkopádná hudba, kterou se většinou vracející se zapomenuté kapely osmdesátých let prezentují. Zde je znát určitá lehkost, s jakou pánové k materiálu přistupovali a důležité jsou i slušné melodie, kterými skladby vyzdobili. Není to sice žádná pecka mezi oči, která by ihned dominovala vaší domácí diskotéce, ale (a to je velice důležité) Tyrant na novince nezní trapně.
„Dancing On Graves“, „Pieces Of Mine“ nebo epicky rozmáchlá „When The Sky Falls“ (zde je slyšet ozvěna Loweova předchozího působiště) jsou velmi slušné skladby, které mají nápad a dobrou melodii, spojené s výbornými instrumentálními výkony a velmi dobrým zpěvem. Proto je skoro až nepochopitelný přešlap v podobě titulní „Hereafter“, která má sice slušnou dramatickou stavbu, ale hra na akustickou kytaru, kde jsou slyšet skluzy po strunách vyloženě tahá za uši. Tohle se pánům nepovedlo uhlídat. Mírné zklamání se dostaví i na konci alba, kde v „Beacon The Light“ a „From The Tower“ čekáte finální atak, zdrcující tempo a mohutná kytarová sóla, což se ale až tak úplně nekoná. Spíše to působí, že kapele pomalu dochází dech a že ty lepší nápady si vyčerpala někde kolem poloviny alba. I tak se ale „Hereafter“ podařilo dostat za hranici průměrnosti…
Tohle album není pro scénu bůhvíjakým přínosem, ale to není ani celá existence Tyrant. V osmdesátých letech patřili mezi dělníky žánru a to se nemění ani po angažmá protřelého vokalisty. „Hereafter“ tak může působit jako střípek do mozaiky současné metalové scény a pro staromilce bude představovat porci muziky, kterou prostě nevypne. Ovšem kolikrát se k ní vrátí, to už je otázka jiná.
|
