Fanoušci původních Tokyo Blade, řadících se k Nové vlně britského heavy metalu, jsou v současnosti asi spokojeni. Po letech různých personálních změn a stylových úskoků k hair metalu nebo prog rocku je dnes v této britské (skoro)legendě znovu takřka původní sestava, co natočila debut „Night Of The Blade“. Vypadá to, že dávná válečná sekyra mezi zpěvákem Alanem Marshem a kytaristou Andy Boultonem je navždy zakopána. To se stalo před pár lety, kdy se kapela po epizodě s německým zpěvákem Nicolajem Ruhnowem skoro rozpadla a Marshův návrat se jevil jako logický. I když se Tokyo Blade ke kořenům vrátili právě s tímto Němcem v sestavě, Marsh svým hlasem ten trend jen podtrhl. Pokud jste však Tokyo Blade obdivovali spíše v dobách, kdy v jejich čele stál rock n`rollový spratek Vicky James Wright (později člen amerických hairmetalistů Johnny Crash) nebo jim neomezeně vládl kytarista Andy Boulton, může jejich současná tvář působit jako zklamání.
Tokyo Blade posledních let je především řemeslně dobře odvedená práce na poli klasického heavy metalu poloviny osmdesátých let. Samozřejmě má zvuk, který je posunul do současnosti, ale ten základ je daný. Melodie, postupy, kytarová sóla a vyhrávky, takhle podobně tato parta hrála na svém debutu, i když dnes působí mnohem více profesionálnějším dojmem a sehraností. Naproti tomu však mladická energie už trochu vyprchala a spolu s ní i uvěřitelnost, že svá textová poselství myslí tahle parta skoro šedesátníků vážně. Ale co, patří to i k současnému metalovému koloritu, přestože bujné kštice už nahradily vypelichanější hřívy nebo holá hlava. Věk se nedá zastavit a Tokyo Blade mají to štěstí, že na nich to není až tak znát…
Co je na „Dark Revolution“ nejdůležitější, je jeho ryzost spojená s lehčím skaladetským stylem, který tuhle kapelu vždy trochu odlišoval od těžkoprdelatých metalistů a dělal jejich hudbu vždy o něco přístupnější než u jiných NWOBHM ultras. Dnes u Tokyo Blade nehrozí, že by sklouzli k americkému hardrockovému pojetí jako v polovině osmdesátých let. Dnes už mají jasno a chuť experimentovat je opustila. Více než velkohubá prohlášení to charakterizuje právě tato deska. Má silný heavymetalový akcent, zejména ve svém úvodu, kdy kapela vypálí „Story Of A Nobody“, „Burning Rain“ a titulní „Dark Revolution“, ovšem nezapomíná (v rámci stylu) i na hitovější momenty, při nichž sem tam (jakoby nesměle) pokukuje po stadionovém rocku. To z nich pochopitelně dnes už žádné velké hvězdy neudělá, ale působí to jako sympatické ozvláštnění repertoáru a jasně heavymetalového základu.
V tomto duchu jdou nejdál skladby „Truth Is A Hunter“, „Perfect Enemy“ a „The Lights Of Soho“, kde přece jen miska vah převažuje na stranu znění podobného dávným albům Quiet Riot, či Def Leppard v dobách „Pyromania“. Právě tyto skladby jsou svou lehkostí těmi zásadnějšími momenty a stojí v kontrastu vůči trochu upocenějším a poněkud zbytečným věcem ze závěru desky „Not Lie Down And Die“ a „Voices Of The Damned“, kdy se celková délka začne zdát zbytečně natahovná. V podstatě se tak děje něco podobného jako u minulého alba „Unbroken“, ovšem v případě novinky je celá věc trochu méně nápaditá a sem tam se zdá, že skladby opisují podobné vzorce jedna od druhé. Proto by příště nezaškodilo trochu více pestrosti a skladatelské vytříbenosti…
I tak se ale „Dark Revolution“ drží v rámci nových desek kapel Nové vlny britského heavy metalu v nadprůměru. Tokyo Blade dokazují, že jejich dávné zařazení do druhého šiku těchto part nebylo náhodné. Novinka však v přímé konfrontaci s klasikami až tak úplně obstát nemůže (přestože Marshův hlas zní jako zamlada) a slouží spíše jako jízdenka na další turné, kde se dvě nebo tři nové věci uchytí, ale vždy už se bude čekat na „Midnight Rendezvous“, „Lightning Stikes“ nebo „Undercover Honeymoon“.
|
